Zajatci pravdy

Kapitola XLV~

Ahojky. Nový díl je tu! Doufám, že se tu konečně objeví alespoň jedna odpověď na vaše otázky 😁 Dobře se bavte.

Vypadalo to, jako by ho ani neslyšela a to se dokonce pokusil i zařvat z plných plic. Ale jeho paní se za ním ani jedinkrát neotočila.

Jinýma očima

Už tu čekal dlouho. Bál se, ale nedokázal nic udělat. Mohl jen stát a čekat. Najednou se kdesi nad ním ozvalo šustění křídel. Re zaklonil hlavu a spatřil přibližující se siluetu obrovského, bílého havrana. Luk se snesl kus od něj a drak až nyní mohl spatřit, jak je ve skutečnosti velký. Rozpětí křídel měl přes deset metrů a obrovské, modré oči se na něj zaměřily a vpíjely se do těch jeho. Teď Re spatřil jejich hodně naštvaný výraz. Jeho přítel vypadal opravdu děsivě. Drak se instinktivně přikrčil a neodvážil se ani pohnout.

Musí být opravdu hodně naštvaný, když se zvětšil až ho takovéhle obrovské velikosti, napadlo ho.

Kde je? V hlavě se mu ozval ostrý hlas toho, jenž mu jako jediný ze dvou živých osob dokázal přikázat.

Drak neodpověděl. Tušil, že mu to dojde poměrně rychle. A bál se jeho reakce. Popravdě se jí přímo děsil.

Neříkej mi, že šla dovnitř! Jeho myšlenkový výkřik měl takovou sílu, že se při tom zkroutil bolestí, jako by ten zvuk opravdu slyšel. Pro draky byl tenhle pocit skoro nesnesitelný. Sice to byly počítačové bytosti, ale také umělé inteligence. A jejich výdrž měla také jisté hranice.

Ano, bylo to jediné slovo, na které se v tuto chvíli zmohl.

Sakra, sakra, sakra, zanadával Luk a rychle se otočil k šedivé stěně, která mu blokovala vstup. Několikrát se pokusil jí prorazit, ale jeho snažení stále nemělo sebemenší výsledek. Nevěděl, jestli ho Raven slyší, ale za celou  dobu se mu ani jednou neozvala, přestože se s ní zkoušel všemožně spojit. Jenom cítil, její bolest a zoufalství. A nyní byl ten pocit ještě mnohem intenzivnější. Asi se přiblížil​ natolik, aby jejich spojení zesílilo. Ale ani tak mě stejně neslyší, povzdechl si a zkoumavě se podíval na Rea. Ten byl schoulený v nešťastném klubíčku a celý se třásl. Nikdy nebyl tak dlouho bez jakékoli myšlenky své paní a ke všemu pociťoval totéž, co Luk. Strach, bolest, zoufalství a vzdor. To samé zrovna teď prožívala Raven a oni se k ní nemohli nijak dostat.

Tohle se nesmí nikdy nikdo  dozvědět, rozumíš! Poslal mu rychlou myšlenku. V tu chvíli se kolem něj začal shlukovat černý dým a drakovi zakryl výhled na jeho společníka. Houstl a přeléval se, jako by byl živý. A co víc, stále se smršťoval, a Luk evidentně s ním. Asi po pěti vteřinách se začal formovat do podoby lidské postavy. Zničehonic se vše uklidnilo. Před drakem teď stál světlovlasý, mladík v bílé tunice. Kalhoty měl světle šedé a boty vysoké s bílou kožešinou. Na zádech se mu houpal stříbřitý meč a z holínky mu vyčuhovala rukojeť tenké dýky. Až v tuhle chvíli si Re všiml špičatých uší, které mu vyčnívaly zpod vlasů. Jeho ledově modré oči se upíraly směrem k uzavřenému
vchodu a naštvaně si měřily bariéru, která mu stála v cestě.

"Zůstaň tu" promluvil stroze do hrobového ticha, aniž by se na draka otočil. Vypadal odhodlaně a také dost nebezpečně. Rozhodně bych se s ním neměl pouště do sporů, pomyslel si Re. Administrátoři neodpouští a prohřešky krutě trestají. Snad s námi bude mít slitování. Nic špatného jsme přece neudělali.

Hlavně jí pomoz. Bojím se o ní. Sice je to jen člověk, ale prosím tě, nenech jí zemřít! Re se na něj zoufale díval. Doufal, že je Luk takový, za jakého jej až dosud považoval. Odvážný, čestný, ochranářský, starostlivý, ale hlavně spravedlivý za každé situace. Kdyby totiž tuto bytost špatně odhadl, mohlo by to mít jak pro něj, tak pro Raven fatální následky.