Zajatci pravdy

Kapitola LXII~

Ahojky, tak jsem tu zase s novým dílem. Možná si toho někteří z vás všimli, ale Zajatci pravdy se z nějakého mně neznámého důvodu objevili v Romanci. No snad se zase postupem času propracuju k prvnímu místu ve sci-fi. Udržela jsem se tam měsíc a pak tohle. To se může stát jen mě. No nic, konec hudrování. Užijte si díl.

Milé překvapení

"Tak teď už jsme úplně nahraní," vypískla bělovláska, když rozpoznala dračí siluetu, která se s každým dalším metrem zvětšovala.

Řev, který se následně ozval, dívce skoro protrhl bubínky. Nebo si to alespoň myslela a nebyla sama. Skřeti se vystrašeně přikrčili a tu a tam se  ozvalo zděšené zaskřehotání. L'argas na nic nečekal a posílal je k zemi rychleji, než by to zvládl jakýkoli kulomet. Bodal kolem sebe mečem a magii vysílal do všech světových stran takovou rychlostí, že to sotva stačila sledovat. Jenom na místo za ním, na němž stála Ray, nedopadla ani jediná rána. Když si pozemšťanka uvědomila, co její společník vlastně dělá, okamžitě se k němu přidala. Kdyby je někdo viděl, musel by si říkat, že to určitě cvičili celé roky. Jejich synchronizace byla skoro dokonalá, takže za pár chvil zbylo na bojišti jen pár vystrašených nestvůr. Zničeho nic Raven někdo popadl za ruku a prudce jí škubl do strany. Ta zavrávorala a spadla přímo na elfa, který jí strhl stranou. V tu samou chvíli se kolem místa, kde doposud stála prohnalo několik plamenů, které však nebyly mířeny na bránící se dvojici. Plnou silou zasáhly zbývající nestvůry, které se právě snažily nějak zmizet. Až nyní si assassinka všimla, že je jí drak nějaký povědomý. Jeho stříbrné šupiny se leskly na slunci a pronikavé modré oči si naštvané měřily místo, kde ještě před chvílí stáli jejich nepřátelé. Z hrdla se mu dralo zlostné vrčení a vyceněné tesáky mu zlověstně klapaly o sebe.

"Re!" vykřikla a radostně se vrhla ke svému ztracenému společníkovi. Drak nadšeně zašvihal ocasem. Tím jednoduchým gestem jí zase připomněl psa. I ten láskyplný pohled, který jí věnoval, na to zvíře docela seděl. Bělovláska se zastavila kousek před ním a nevěřícně si ho prohlížela
.

"Tak ráda tě vidím," zašeptala. Bájná bytost k ní sehnula svou velkou hlavu a jemně jí šťouchla čumákem do ramene. Toto, pro něj tak charakteristické gesto, jí utvrdilo v tom, že předprogramovaný rozhodně nebyl.

Byla tak ráda, že ho má zpátky u sebe. Ani si to dříve neuvědomovala, ale zdálo se jí, jako by se spolu s ním vrátila i část její duše.

Opatrně mu omotala ruce okolo jeho širokého, šupinatého krku a beze slova se k němu přitiskla. Chvíli tam stáli, jako tiché sousoší, když se za nimi ozvalo hlasité zakašlání.

"Vaše shledání je vskutku dojemné, ale nezapomínejte, že tady máme práci," upozornil je nedobrovolný svědek jejich setkání. Ray na něj upřela své zelenomodré oči a věnovala mu  otrávený pohled. Úsměv, který doposud zdobil její tvář jí však ztuhl na rtech. Kus za tmavovlasým elfem pomalu vstával na nohy skřet. Evidentně se nám je nepodařilo zlikvidovat všechny, pomyslela si. Musím rychle něco udělat! Neví o něm!

Dívka reagovala zcela automaticky. Bez jakéhokoli varování se přenesla těsně za jeho záda. Rychlostí, pro normálního člověka takřka nepostřehnutelnou, vytáhla assassinský meč, který se jí houpal v pochvě na zádech. Rozmáchla se a jediným plynulým pohybem uťala útočníkovi hlavu. Rychle uskočila vzad, aby jí nepostříkala světle šedá skřetí krev. Tělo jejího nepřítele se pomalu sesunulo k zemi, kde zůstalo bez hnutí ležet. Bělovláska se ostražitě rozhlížela kolem sebe a připravila se do bojového postoje. Už ze zvyku odněkud očekávala další útok. Když se nikde nic nepohnulo, uvolnila sevření na rukojeti meče a opatrně ho spustila podél těla. Otočila se na patě a pohlédla na ty dva, kteří stáli za jejími zády. Ani si neuvědomila, jak moc blízko se svým předchozím manévrem přiblížila k vůdci Xavijských vojenských sil. Stála od něj ani ne půl kroku. Dokonce musela trochu zaklonit hlavu jen proto, aby mu viděla do očí.