Zajatci pravdy

Kapitola CXLVIII~

Ahojky, je tu nový díl a já doufám, že se vám bude líbit. (*potměšile se smějící autor*) No, každopádně doufám, že se zamyslíte, na co tím vlastně narážím. Tak já pro dnešek končím a uvidíme se u další kapitoly :D

"Jednat", pronesla bělovlasá dívka a v tu chvíli zmizela. Neznámý, stojící opodál, na ní hleděl a přemýšlel. Za celou dobu, co elfka hovořila se svým Ochráncem, se mu zdálo, že jí odněkud zná. Ta její energie mu byla až bolestně povědomá. Až když bělovláska zmizela a unavený drak se opět zhroutil na podlahu, vystoupil zpoza sloupu, za kterým se dosud skrýval.

"Adrasieli, kdo to byl?" ptal se elf s šedými vlasy a zkoumavě na černého draka hleděl. Ten jenom malátně zakroutil hlavou a podíval se na nově příchozího.

Dot'rathe, co tady děláš? zeptal se ho unavený drak a podíval se na něj smutnýma očima. Musel se hodně soustředit, aby ho slyšel někdo jiný, než jeho milovaná paní.

"Přišel jsem za Alisií a náhodou jsem vás zaslechl. Nechtěl jsem se do toho vměšovat, ale váš rozhovor se nedal přeslechnout," řekl a zahleděl se vzhůru nad sebe. Jeho šedomodré oči s lehkým nádechem modré mu jako by zasvítily a z výšky nad nimi se ozvalo potěšené zakrákání. Za několik málo vteřin se k nim snesl obrovský, bílý havran.

"Alisie," usmál se a pohlédl na svou ochránkyni. Ta do něj jemně drcla zobákem a v očích se jí zračila hluboká láska, náklonnost a neutuchající věrnost. Tomuto Zentijovi sice bylo už přes dvacet tisíc let, ale přesto byl stále stejně zodpovědný, energický a nespoutaný, jako byl když se spolu spojili poprvé. Oba si, i přes dlouhou hibernaci, pamatovali na obrovská, kožovitá, opeřená i šupinatá stvoření, která pochodovala po jejich planetě. Po Zemi. Pamatovali dobu, kdy oba rody nebyly ještě rozděleny, kdy vládly bok po boku a navzájem se doplňovaly. Sice to bylo křehké spojenectví, ale všichni ho ctili a uznávali. Miloval svou zemi, moře, louky a nejvíc na světe miloval svou ženu, která je už několik tisíc let po smrti. Jejich energie byly totožné. Bylo to už tak dávno, pomyslel si. I přesto si však pamatuji její tvář do nejmenšího detailu, jako by to bylo teprve včera kdy jsem se jí naposledy díval do očí.

A právě proto ho jeho Ochránkyně tak obdivovala. Dokázal vytrvat i přes veškeré překážky, které mu život do cesty postavil. Dokázal se vzdát své rodiny, svého lidu, ke kterému podle Pravidel krve náležel. A to vše jen kvůli tomu, že miloval. Nechal odletět skoro všechny své blízké a sledoval obrovské vesmírné lodi, které před šedesáti pěti miliony let mizely z povrchu Země. Byli tam všichni. Jeho matka, sestra, bratr i nejmladší syn. Nemohl jim nijak bránit. Vzdal se vlády, protože jeho Mír'liel odtud nedokázala odejít. Žili spolu dlouho a šťastně. Pracovali na obnovení planety a doufali, že se to podaří, ale potom, jednoho smutného dne zemřela. Odešla do bílého světla, kam jí její milující manžel nemohl následovat. Ještě nepřišel jeho čas. "A tímhle tempem asi nikdy nepřijde," pomyslel si skepticky a zadíval se na draka před sebou. Tolik doufal, že to byla Ray'lith. Ta dívka, kterou znal když byla ještě malá. Jejího otce prakticky vychovával, když byli jeho rodiče pryč. I když by měly být jejich rody nepřátelé, on jim ublížit nedokázal. Jeho žena byla Zentijská ochránkyně a on Xavijský nejvyšší. Před smrtí ho prosila, aby zastal její úlohu a dohlédl na bezpečí jejích pánů. Nemohl říct ne, i kdyby je sebevíc nenáviděl. Její poslední přání bylo, aby byl po zbytek svých dnů šťastný. To už bez ní ale nikdy víc nedokázal. Jeho Sio bylo velice atypické. Ani nedoufal, že by mohl potkat někoho, kdo by měl stejné barvy jako on. Nebesky modrá se prolínala s bílou a černou. Nikdy nevěřil, že by snad ještě potkal osobu, která by mohla nahradit tu prázdnotu v jeho srdci. A pak jí spatřil. Tu dívku, která vypadala jako člověk, mluvila jako člověk, ale byl Zentii. Přesně v tu chvíli věděl, že i když ještě nejsou zřetelné její barvy, že právě ona by ho dokázala vyvést z temnoty, do které před dávnými lety zabředl. Jenomže jeho naděje se rozplynula při xavijském útoku na Zemi. Tehdy jí ztratil. Přestože se snažil, nedokázal jí nikde najít. Hledal na všech místech, kde jen mohl. Prolezl všechny úkryty o kterých věděl, že je její rodina používala. Nikde nebyla. Dětské domovy, ve kterých mohla skončit prošel, ale nikdy jí v žádném z nich nenašel.