Zajatci pravdy

Kapitola VIII~

Naše budoucnost

Luk na všechny její dotazy poctivě odpovídal. Ze začátku se ho Raven ptala na takové ne moc důležité věci. Například jaký je systém hry a její pravidla, historie jejich národa a hierarchie v jejich společnosti. Nic moc zajímavého. Pak se konečně pomalu začala dostávat k otázkám, které jí opravdu zajímaly.

Co se týká historie, moc sdílný nebyl. "Jsme sice, jak vy říkáte, mimozemšťani, ale zároveň nic není takové, jak se to na první pohled zdá." Raven jeho odpověď chvíli zpracovávala. Byla z ní trochu zmatená. Kdo by taky nebyl, bude si to muset později trochu víc rozebrat, jak to vlastně myslel. Rychle se však vzpamatovala a pokračovala.

"Jak se vybírají hráči do hry?" Zeptala se a zkoumavě si ho prohlížela. Úsměv, který mu do teď rozjasňoval obličej najednou zmizel. Jako by přemýšlel, jestli jí to má říct, nebo ne. Chvíli bylo ticho. Už si začínala myslet, že se odpovědi nedočká, ale nakonec z něj přece jen něco vypadlo.

"Bohužel ti to nemohu říct, ale rozhodně to není náhodný výběr, jak každý tvrdí."

"Takže je to opravdu tak. Tušila jsem to už nějaký čas. Ale teď k další otázce. Jaké je tvé jméno?"

"Proč chceš vědět zrovna tohle?" Zeptal se nerudně.

"Nějak tě oslovovat musím. Nebudu na tebe přece volat: hej ty osobo! To tedy není můj styl." Řekla s úsměvem a čekala co on na to.

Trochu se pousmál a měřil si jí takovým divným pohledem. Vypadal pořád zadumaně i když se to snažil skrývat.

"Ve vašem jazyce je to těžko vyslovitelné. Pokud bych to měl zjednodušit, tak by se to nejlépe dalo zkrátit na Luk." Odpověděl a čekal na její reakci. Trochu se zarazila. Jak je možné, že jsem to věděla, ptala se sama sebe. Možná to byla jen náhoda. Dělala, jako by se nic nedělo a ptala se dál.

"Super. Já jsem Raven, ale to už asi víš. Takže, jak to bude probíhat? Zatím tu jenom tak sedíme a nic neděláme." konstatovala očividnou skutečnost.

"Většinou se hráčům nechává několik dnů na to, aby se smířili se svým osudem. Potom bude základní výcvik pro přežití ve Hře, nějaké to seznámení s pravidly a nakonec vás připojí. Nebo možná v jiném pořadí," řekl a čekal na její reakci.

Nemohla říct, že by jí to nějak zvlášť překvapilo. Byla docela ráda, že se ještě může dozvědět něco dalšího. Už se jí pomalu začínala tenčit zásoba otázek. Popravdě už zbývala pouze jedna.

"Předtím jsi se zmínil, že mi něco dlužíš. Co jsi tím myslel?"

Tahle otázka se mu nejspíš moc nelíbila. Trochu se zamračil, ale potom velmi opatrně odpověděl:  "  Vím, že je to už dlouho, ale pamatuješ si na ty dva vojáky kteří ti oznámili smrt tvé rodiny? Já byl  ten, který ti to řekl."

Zůstala na něj koukat s otevřenou pusou a nevěděla, co na to má vlastně říct. Naprosto přesně věděla, co si myslí. Bylo to jako rána do žeber. Na jednu stranu měla pocit, že jí podvedl, ale zároveň neměla žádné právo ho soudit. Rychle zahnala své hysterické a nenávistné já zpátky do hlubin svého podvědomí. Kdyby ho teď urazila nebo naštvala, mohla by ztratit jediného přítele, kterého tu má a to nehodlala dopustit.

Také si byla dost dobře vědoma toho, že jí celou dobu pozoruje. Evidentně čeká, jak bude reagovat.

Zhluboka se nadechla a hned zase vydechla. Potom se ale zarazila. "Kolik že ti je?" zeptala se jen tak mimochodem.