Zajatci pravdy

Kapitola CXXVIII~

Autorské kecy doplním zítra. Vstávám v 5, tak musím spinkat. Brou.

Hodně štěstí Ray'lith," zakončil svou řeč Mor'greth a přesně v tu samou chvíli na ní šupinatý tvor stojící naproti zaútočil.

Dívka si ho nestihla ani pořádně prohlédnout. Jediné, co dokázala vnímat bylo to, jak byl rychlý. Jeho dlouhé, šupinaté tělo se omotalo kolem její nohy a Xávi to konečně došlo. Je to had, napadlo jí a konečně se po něm ohnala. Cítila, jak špičatá čepel proniká jeho tělem, až sevření kolem její nohy konečně povolilo. Rychle odskočila od místa, kde se v záplavě jisker rozplynulo nehybné plazí tělo a ostražitě se rozhlížela kolem sebe. Čepelemi protáčela ve vzduchu a snažila se najít další cíl. Jako na zavolanou se jí za zády ozvalo tiché zašustění. Ray se otočila a spatřila podivného tvora, který se asi nejvíc podobal obludně přerostlému škorpionovi. Jeho dlouhý, článkovaný ocas s bodcem na konci se komíhal ze strany na stranu. Ray si byla stoprocentně jistá, že ho to zvíře nemá jen tak na ozdobu. Chytinový krunýř chránil jeho tělo a čtyři nohy s dvěma klepety se divoce míhaly, jak se k ní stvoření rychle přibližovalo. Ray si ostražitě měřila nebezoečně vypadající, ostrý bodec a přikrčila se. Jen okrajově se začala soustředit na svůj meč. Cítila, jak do něj proudí trochu její síly a vrhla se proti nepříteli. Ještě ve skoku se stihla přetočit tak, aby jí nepřítel nezasáhla ani svým klepetem, ani ocasem, který byl možná ještě nebezpečnější. Její zrychlené reflexy jí umožnily reagovat na podněty, které by dřív ani nezaznamenala.

L'argas měl pravdu, pomyslela si a na tváři se jí objevil náznak úsměvu. Tohle je jako ve Hře, jen lepší.

Myšlenky však ihned odsunula na okraj svého vědomí. Všechno ostatní bylo nepodstatné. Nyní byl jen a jen boj. Meč, který s hlasitým křupnutím dopadl na škorpionův krunýř, v něm vytvořil prasklinu, která se šířila dál a dál. Když k tomu Ray přidala i úder druhou zbraní, kterou svírala v levé ruce, protivník se ihned rozpadl. Tentokrát neměla na odpočinek ani chvíli, protože se hned vedle ní, z písku, vynořilo obrovské šupinaté tělo dalšího hada. Bojovnice se kotoulem rychle přemístila o kousek dál a pozorně na svého protivníka pohlédla. Jeho žluté oči si jí měřily vzteklým pohledem a co chvíli mu mezi ostrými zuby, vykoukly špičky rozeklaného jazyku.

Ray by se toho normálně ani moc nebála. Jen si trochu nebyla jistá, co se svým tělem vlastně dokáže. Instinkt jí zatím dovedl až sem, ale nevěděla určitě proč a co přesně vlastně dělá. Vždycky to bylo tak nějak nepromyšlené. Intuitivní.

Největší překvapení jí však teprve čekalo. Za první potvorou se totiž vynořily ještě tři další. Jejich naštvané výrazy svědčily o tom, že rozhodně nejsou nadšené z toho, že se jim někdo potuluje v jejich teritoriu a jakási chodící svačina pro ně nepředstavuje žádný problém.

Dívka by nejraději zplna hrdla zaklela, ovšem byla si moc dobře vědoma toho, kolik párů očí jí sleduje. Rychle se vymrštila a skočila po hadovi. Několikrát ťala a opět se stáhla. Rychle uskočila do boku a vyhnula se tak tlamě, plné ostrých zubů. V tom okamžiku se Ray prudce rozmáchla a usekla plochou, zubatou hlavu. A tak to pokračovalo několik následujících minut. Nebo to snad byly hodiny? To Ray přestala vnímat. Snažila se jen vydržet co nejdéle.

Poslední nepřítel se vynořil zničehonic. Žádný další protivník nikde v dohledu nebyl, až na obrovského, okřídleného tvora se šupinatým tělem. Drak, pomyslela si dívka a meč se jí v ruce trochu zachvěl. Jak bych ho mohla porazit, nebo snad zabít? Vždyť je to jako bych měla zabít Adrasiela a to je prostě nemyslitelné! Co mám dělat? Pomyslela si a sotva stihla uhnout.