Zajatci pravdy

Kapitola LIII~

Ahoj. Tak je tu další kapitola. Snad se bude líbit. Sice vydávám trochu později než obvykle, ale psala jsem další kapču, tudíž jsem k tomu měla dobrý důvod. Tak si jí užijte a už se těším na vaše úžasné komentáře. 😁

Já prostě musím

Luk přistál před největší usedlostí z Údolí. Okolní příroda klidně spala. Jen tu a tam se odněkud ozvalo tlumené zahoukání sovy. Vzdálené zavytí vlka skoro ani nedolehlo k dívčiným uším.

"Nic se tu od naší poslední návštěvy nezměnilo co?" zeptala se svého přítele a upřela na něj zkoumavý pohled.

Co by se tu asi mělo měnit? zeptal se nechápavě. Byli jsme tu ani ne před dvěma týdny. Za tu dobu se toho asi moc změnit nemohlo.

Havran se zmenšil do přijatelné velikosti a tvářil se, jako by jí chtěl vypálit díru do hlavy. Upřeně jí pozoroval a snažil se zjistit, co je jinak. Zdála se mu nějaká divná. Jako by na ní bylo něco špatně. Ne však po fyzické, ale po psychické stránce.

Nějak jsi se změnila, ale nemůžu přijít na to jak, zamyslel se. Raven jeho myšlenku neslyšela, ale všimla si toho divného pohledu, kterým jí sledoval.

"Tak co myslíš, dostaneme vynadáno hodně nebo jen tak decentně?" zeptala se svého ochránce Raven, protože chtěla předejít debatě na téma své osoby. Prudce při tom trhla hlavou, takže jí její bíle vlasy zakryly výhled na okolí. Zrovna se přiblížili k hlavnímu vchodu. Bělovláska se opřela do dvoukřídlých dveří takovou silou, že se ozvalo hlasité prásknutí dřeva o kamennou zeď.

No bezva, to se ti tedy provedlo. Takže s nenápadným příchodem počítat nemůžeme. Gratuluju Ray, zahučel Luk, když se jí pohodlně usadil na rameni. Trochu se zavrtěl a potom jí jemně klovl do ušního lalůčku.

"Auvajs! Za co to bylo!" Vztekala se dívka a vyčítavě si ho měřila.

Zkus zapojit výplň své mozkové dutiny a možná na to přijdeš sama, odtušil Luk a hleděl si svého. Pozorně sledoval okolí. Na to, jaký hluk už stihli napáchat, bylo všude kolem až moc velké ticho. Všechno vypadalo klidně a až příliš pokojně. Na to, že tu většinou někdo byl je to dost divné. A ke všemu od nás Katarina dostala nové housle, a to poměrně nedávno. Neměly by se tu ozývat alespoň ty? Tedy podle toho, co Ray říkala, je vždycky prvních čtrnáct dní kritických. Tak jakto, že je tu takové ticho. To prostě není normální. Nemohlo se něco stát? přemýšlel a úkosem se podíval na assassinku. Ta neomylně mířila k hlavnímu jídelnímu sálu. Nevypadala, že by měla strach. Jen působila nějak divně. Stále se toho pocitu nemohl zbavit.

Raven? nadhodil s úmyslem se jí nenápadně zeptat.

No? odpověděla mu tentokrát také v myšlenkách.

Neděje se něco? Od té doby, co jsme odešli od nás, vypadáš, tak unaveně a strhaně. Nejsem si jistý, ale po tak dlouhém spánku a odpočinku to asi není úplně běžně, nebo jo? vypadalo to sice jako běžná otázka, ale Luka to docela zneklidňovalo.

Ne, nic se neděje. Jenom mě poslední dobou dost často bolí hlava a ke všemu se mi pořád nezlepšuje ten krk. Myslíš, že by to mohl být vedlejší účinek schopností tvého bratra? Jsem jen člověk. Na mě to mohlo působit jinak než na Xavije, ale to už vám asi došlo, viď. Vysvětlila mu své podivné chování. Lukovi to prozatím stačilo, ale stále se mu to nechtělo líbit.

Dořešíme to potom. Za chvilku už budeme v jídelně, ukončil jejich debatu.

Raven jen přikývla. Posledních několik metrů k hlavní síni přešli v tichosti. Nemělo cenu začínat další rozhovor. Stejně by je někdo co nevidět přerušil. Je zrovna čas jídla, tedy nejspíš pozdní večeře a někdo tam určitě bude.