Zajatci pravdy

Kapitola LV~

Ahojky. Aktuálně jsem mimo ČR, tak se vám to snad líbilo. Už se nám pomalu blíží ta akční část, tak snad se za zavděčím. Užijte si díl.

Neznámý ve tmě

"A ty jsi jako kdo?" zeptal se bělovlasý. Luk se hrdě narovnal v ramenou a s kamennou tváří pronesl: "Já jsem její ochránce."

***

Zatímco dívka spala, Luk seděl na židli vedle její postele a pozoroval jí. Nevěděla o něm, ale i přes to nějak vycítila jeho přítomnost a instinktivně se k němu otočila. Oči pod víčky se jí rychle míhaly ze strany na stranu. Luk si už všiml, že poslední dobou vypadala pořád nevyspale. Dokonce mu to i sama potvrdila.

"Pořád mě nepřestáváš překvapovat, prcku," zašeptal a zadíval se do prázdna. Stále si v hlavě musel rozebírat události několika minulých týdnů. Už se několikrát přistihl, že o ní přemýšlí jinak, než o ostatních lidech. Ani o ní nemohl přemýšlet jako o těch ostatních, hloupých, malých opičkách. Ano, to bylo to správné pojmenování. Opičky. Ale ona byla jiná. Její myšlenky mu dávaly smysl a to i na té hlubší, xavijské rovině. Její myšlenky byly roztříděné a pečlivě zanalyzované. Přesně jako mysl Xavije. Tedy až na jednu jedinou část a tou byla její rodina. Nikdy nebyla schopná smířit se s jejich ztrátou. I když se to snažila všemožně popřít.

"Ale jak je možné, že jsi to zrovna ty? Sirotek, s naprosto příšerným vkusem na hudbu, toužící po uznání a s umanutou touhou, ochránit své přátele. "Něco se mi na tom nezdá, ale stále nevím co?" zašeptal. "Hmm, už mluvím sám se sebou. Tak to už na tom musím být dost špatně," uchechtl se.

Najednou se Raven začala vrtět a kroutit. Z jejích rtů se vydral slabý výkřik nebo spíš zaúpění.

"Co se ti asi může zdát tak strašného?" zeptal se a opět se mu na jeho otázku nedostalo žádné odpovědi.

"No tak nic. Budeme to muset zkusit jinak," povzdechl si a zlehka jí přiložil dlaně na spánky. Naklonil se nad ní tak, že měl dokonalý výhled do její tváře. Na její jemné rysy, ve kterých poznával dívku, ale zároveň v nich spatřoval ženu, kterou by jednou mohla být. Sice to byl jen její avatar, ale i tak se dost podobala skutečnosti. Tedy až na ty vlasy.

A pak se tam prostě objevil. V její mysli. No, nevypadá to tu nijak optimisticky, zkonstatoval, když spatřil jen černočerné nic. A uprostřed toho nic, stály dvě postavy. Jedna z nich byla vysoká. Xavij s černými vlasy si naštvaně měřil malou, lidskou dívku, která stála před ním. Jeho tmavý plášť skoro splýval s okolím, ale i tak byl rozeznatelný. Jako by z něj vycházelo jakési vnitřní světlo. Zato Raven, to byl docela jiný případ. Bílé vlasy jí povlávaly v neexistujícím větru. Spíš to vypadalo, jako by se na tom místě splašila gravitace. Temnota, která se nacházela všude kolem, vypadala, jako by kolem dívky vířila. Přelévala se kolem ní a vytvářela jakousi hradbu, kterou byl schopný postřehnout svými citlivými smysly pouze Xavij. Ona si jí nejspíš ani neuvědomovala.

Když se víc zaměřil na situaci, která se před ním odehrávala, musel se usmát. Malá dívka zrovna doslova vyřvávala Xavijovi díru do hlavy. Sice se mu vše zdálo trochu vytržené z kontextu, ale i tak to vypadalo dost legračně: "-že jste mi zničili rodinu a dětství. Zavřeli jste mě do virtuální reality, a ještě mě nenecháte ani pořádně
vyspat!!!"

Na to se jak Luk, tak neznámý zamračili. Už i jemu docházelo, o co se tady jedná. A ani trochu se mu to nechtělo líbit.

"Kdo jsi? Jak se jmenuješ!" vyhrkl najednou zelenooký. Pokusil se k ní přiblížit. Lau'reth si ani neuvědomil, že se v tu chvíli nepřátelsky zamračil. Když mu došlo, jak reagoval, ihned se srovnal a dál sledoval situaci před sebou, aniž by jakkoli zasahoval. Ne, nesmím jí považovat za svou! Nemám na ní nejmenší nárok! okřikl se.