Země byla před deseti lety napadena Xavii. Mimozemšťany z hlubokého vesmíru. Lidem se pod jejich nadvládou nežije špatně, ale není to to, co dřív. Svoboda. To je to, co jim nejvíc chybí.
Virtuální hra Truth je Xavijský vynálezy, který zkoumá lidskou...
Zdravím Xavijové, Xávi, Zentijové, Zentii, dokonce i vás lidičky. Asi vám přijde divné, že se s vámi vítám zrovna takhle. No, má to jen jediný a to velmi prostý důvod. Už delší dobu ivažuji o změně cover a chtěla jsem vám ukázat jednu jeho variantu. Zajímalo mě, jestli se vám bude líbit víc než ten, co tam je. Chápu, jste na něj zvyklí, ale mě samotné už se trochu okoukal. Tak tady ho máme. (Nevím, jaká bude kvalita, přidávám ho z mobilu)
Oops! This image does not follow our content guidelines. To continue publishing, please remove it or upload a different image.
Jinak přeji příjmnépočtení a doufám, že se vám dnešní kapitola bude líbit.
Dívka se objevila před bránou polorozpadlého hradu a dívala se na tu stavbu, která musela být v době, kdy se nad městem vypínala v celé své kráse, jistě velmi impozantní. Hned, jakmile se chodidly dotkla země, jako by v jejím nitru vybuchl ohňostroj. Cítila, že její drak právě vyrazil. Vyrazil nejspíš hned v ten moment, kdy se definitivně rozhodla dát věci do pohybu. Chvíli jí sice trvalo, než se úplně probudila a bylo jí jasné, že od té doby už uplynula minimálně hodina, ale i tak podvědomě cítila, že čas jejich shledání se blíží. Stále jí však z hlavy nešel ten podivně známý hlas, který jí poslal právě sem. Proč jsem měla přijít zrovna na tohle místo? ptala se sama sebe a snažila se přijít na cokoli, co by jí pomohlo tu podivnou situaci nějak objasnit. Nic rozumného jí ovšem nenapadlo.
Pojď sem ke mě dolů, ozval se jí najednou v hlavě stejný hlas, který zaslechla na vesmírné lodi.
Kdo jsi? vyslala k němu myšlenku, ale už jí nikdo neodpovídal.
Ray se opatrně rozhlédla a rozhodla se, že to tedy riskne. Sice by to mohla být nějaká xavijská past, ale co kdyby to byl někdo z jejího národa? I tak to může být, napadlo jí, když obcházela starou, kamennou zeď a hledala něco, co by jí napovědělo, proč jí ten hlas dovedl až sem .
Návi mají velkou moc, po ránu zas přijde noc. Dny se mění v staletí, pokračuj do podsvětí. Další divná rýmovačka, pomyslela si dívka a rozhlédla se okolo. Tentokrát to byla nápověda. Co mám hledat? Jaká noc? Staletí? To přeci nedává žádný smysl, možná ta poslední věta ale jinak t..., poslední myšlenku už nedokončila. Na kameni, částečně vystupujícím ze země, bylo vyryté číslo dva miliony osmnáct. Z každé jeho strany byl nakreslený kruh. Celý tento úkaz byl zvláštní. Ten nápis vypadal tak staře a přeci nově. Mohl tam být staletí. Proč by tam ale někdo vyryl tak velké číslo? Zvlášť, když je to přesně rok ve kterém se nyní,dle Zentijského počítání času, pohybujeme. A ty dva kruhy by mohly symbolizovat slunce a měsíc, napadlo elfku a Ray se začala chvět nedočkavostí.
Bělovláska opatrně přistoupila blíž a zlehka se dotkla kamene. Nic se však nestalo. Musím něco udělat! Jinak tady na mě co nevidět přijdou! Určitě mám někde na sobě sledovací zařízení. Jinak by mě nenechali tak snadno odejít, napadlo jí a rychle se snažila něco vymyslet.
