Kapitola VII~

3.1K 262 58
                                    

Pravá tvář

Ahojky. Tak jsem tu s novým dílem a pomalu se blížím k hlavní části příběhu. Doufám, že se vám líbí. Chápu, že to zatím není až tak akční, ale to se za pár kapitol změní. Takže užívejte pohody, dokud je. Přeji příjemné počtení.

Chtěla jsem se omluvit za mé jednodenní zpoždění. Včera jsem na to úplně zapomněla. 😀

Z bezvědomí se probírala jen velmi pomalu. První, co začala vnímat, byla bolest hlavy. Jako by jí někdo do spánků zabodával drobné jehličky. Potom zaslechla nějaké hlasy.  Vůbec jim nerozuměla. Možná to bylo tím, že mluvili nějakou neznámou řečí. A asi k tomu přispělo i fakt, že jí bylo dost mizerně.

Otevřela oči a pomalu se zvedala na loktech. Místnost se s ní trochu zhoupla, ale po chvilce to přešlo. Rozhlédla se kolem sebe a zjistila, že tohle rozhodně není její pokoj. To jí záhy potvrdila přibližující se postava. Xavijský voják se na ní díval. Hlavu měl nakloněnou na stranu, jako by nad něčím usilovně přemýšlel. A potom udělal něco naprosto nečekaného. Sundal si helmu.

Nikdy nepřemýšlela nad tím, jak vlastně vypadají bez brnění. No někdy tedy ano, ale ne moc často. Rozhodně nebyla jedna z těch, co to pořád rozebírají na sociálních sítích. Proto jí docela překvapilo, když uviděla obličej pohledného mladíka s dlouhými blond vlasy. Mohl by být asi stejně starý jako ona nebo možná o něco málo starší. Vypadal jako elf z příběhů, které tak ráda četla a to doslova. Vlasy dlouhé, světlé a obličej bez jediné chybičky. Měřil si jí chladným pohledem modrých očí. Jediné, co Raven trochu vyvádělo z míry, byly špičaté uši, vykukující zpod vlasů.

"Jestli o tomhle někomu řekneš, tak nás asi zabijou. Takže ti doporučuji raději mlčet," řekl ledovým hlasem a dál si černovlásku prohlížel.

Vykulila oči a naprázdno otevřela pusu, protože chvilku trvalo, než jí úplně došla jeho slova. Když její mozek konečně zpracoval to, co viděla, konečně zmohla na normální větu: "No tak jo. Ale proč jsi to teda udělal?"

"Zajímavé. Nepanikaříš, neutíkáš. To je rozhodně zajímavé." Potom se na ní tázavě zahleděl a zeptal se: " Ty se mě nebojíš?"

"A měla bych?" Zeptala se už o trochu klidněji. Trochu jí štvalo, že její předchozí otázku naprosto ignoroval, ale raději mlčela. Mohl by jí kdykoli zabít, asi. Rozhodně bude lepší, moc nepokoušet jeho trpělivost.

Usmál se a řekl: "Ne. Ale to většina tvé rasy asi nikdy nepochopí." Řekl a dál se na ní zamyšleně díval..

"A já jsem vyjímka?"

"Možná jsi, ale rád bych věděl proč?"

"Možná proto, že mi na ostatních lidech zas až tolik nezáleží. Snad jen na několika z nich. Asi hlavně proto, že mě nikdy úplně nepřijali mezi sebe. Nebo taky z toho důvodu, že mi hned při  prvním útoku zemřeli rodiče i bratr a nikoho z rodiny už mezi nimi nemám. Řekla bych, že důvodů je dost" Odpověděla mu e trochu cynismu, ale asi to nepoznal.

"A neměla bys nás tím pádem nenávidět ještě víc?" Zeptal se s neskrývaným zájmem.

"Asi jsem se s tím za ta léta už srovnala. Stejně nezměním to, co se už stalo," byla její tichá odpověď.

"Kde jsi žila dřív?" Zeptal se a jeho výraz se náhle změnil. V jeho obličeji se mihl sotva postřehnutelný stín. Bylo v něm překvapení a možná poznání. Nebo snad zděšení?

"Tohle je nějaký výslech?" zeptala se podezřívavě. Hned mu ale odpověděla:" Měli jsme krásný dům. Nedaleko od internátu, kde jsem dosud žila. Když jsem byla malá, tak jsme tam s rodinou bydleli. Myslím, že to bylo někde poblíž městského Parku. Moc přesně si to už nepamatuji."

Zajatci pravdyWhere stories live. Discover now