Zajatci pravdy

Kapitola XXVI~

Ahojky. Tentokrát slavím další úspěch. Nevydávám kapitolu o půlnoci!!! Lidi, co se to se mnou děje??? 😀😁😂😂 No každopádně doufám, že se vám další kapitola bude líbit. Osobně si myslím, že na té následující jsem se docela vyřádila. Možná, ale jen možná, vydám i zítra. Chtěla bych vás jen varovat, že absolutně netuším, jak to bude příští týden s vydáváním nových kapitol. Opět odjíždím a asi nebudu mít přístup k internetu.

Stíny strachu

"Dobře. Teď utíkej a neohlížej se. V parku by jich mohlo být míň. Já je odlákám," zavelel a dřív, než stihla cokoli říct nebo udělat, rozběhl se pryč.

Maleken tam chvíli jen stála jako zkoprnělá a překvapeně se za ním dívala. Její mozek chvilku nebyl schopen vstřebat, co vlastně vidí. Chris utíkal podél ztemnělých bytovek pryč od ní. Neohlížel se a vůbec se nesnažil jakkoli skrývat. Když probíhal kolem jednoho flee, přehoupl se přes přední sklo jako zkušený parkurista. Alarm vznášedla ihned rozblikal výstražná světla a naplnil tichou noční ulici pronikavým kvílením. To už se k němu blížilo několik xavijských hlídek. Maleken se rychle schovala za roh a doufala, že jí tam nenajdou.

Co to dělám? pomyslela si. Nemůžu ho tam přece jen tak nechat! útočilo na ní neodbytně její podvědomí. Co když se mu něco stane? Mohli by ho chytit, nebo dokonce zabít!

Potom si najednou černovláska vzpomněla na chrisův prosebný výraz. Doufal, že alespoň ona unikne. Kdyby se mu teď vydala na pomoc, určitě by jí chytili. Potom by si už navždycky vyčítala, že promarnila příležitost, kterou jí poskytl tím, že riskoval svou vlastní svobodu pro její šanci na útěk. Ale copak ho v tom můžu jen tak nechat? Běželo jí hlavou a její dilema jí pohltilo natolik, že ani nezaregistrovala přibližující se kroky. Ty zaregistrovala až ve chvíli, kdy už byl voják skoro u ní.

Když dívka vzhlédla, hrozně se ho lekla.

"Co tu děláš!" zazněl z helmy ten nenáviděný robotický hlas.

Maleken v první chvíli netušila, co má odpovědět. Voják evidentně nevěděl, co je zač. Rychle se snažila vymyslet nějakou uvěřitelnou odpověď.

"Tak bude to! Nemohu tu s tebou ztrácet čas. Mám tu důležitější věci na práci."

Ten asi nebude moc inteligentní, prolétlo jí​ hlavou. To už měla vymyšlenou dokonalou lež.

"Já se moc omlouvám. Zašeptala roztřeseným hlasem. Chápu, že je pozdě, ale potřebovala jsem si trochu provětrat hlavu. Před chvílí jsem se hrozně pohádala se svým přítelem. Bylo to opravdu ošklivé a tak jsem raději odešla, než aby se stalo něco špatného. On je totiž hrozně výbušný," odvyprávěla mu Mal svou narychlo vymyšlenou historku a sklopila oči k zemi. Trochu si přitáhla ruku k tělu a ustoupila trochu stranou. Dělala, že z něj má hrozný strach. Dokonce se jí podařilo trochu třást. Chtěla ještě něco dodat, ale to jí už voják pohybem ruky zastavil.

"Stačí. Ať už se to příště neopakuje," varoval jí. Prošel kolem ní a zamířil pryč. Ani se na ní pořádně nepodíval.

Jak ale záhy zjistila, vyhráno ještě zdaleka neměla . Spěšně se vydala na opačnou stranu. Opatrně se ohlédla a spatřila, jak se k mimozemšťanovi, který jí před chvílí kontroloval, přidal ještě jeden. Zastavili se a ten nově příchozí teď ukazoval směrem k ní.

To už to černovláska to napětí nevydržela a rozběhla se, co jí síly stačily, směrem k parku. Sice běhání nikdy neměla moc v lásce, ale poslední dobou na tom byla s fyzičkou o trochu líp. Od té doby, co se přidala k odboji, s Chrisem pravidelně cvičili nejen sebeobranu, ale i výdrž. Zpočátku to bylo dost mizerné a tělocvičnu z celého srdce nenáviděla, ale postupem času se její kondice pomalu zlepšovala. A teď tedy nastala situace kdy se jí to konečně hodilo. Během několika vteřin za sebou uslyšela dusot dvou párů těžkých bot. Raději se ani neohlížela. Jednak by jí to určitě zpomalilo, ale hlavně by mohla zakopnout a to by byla katastrofa. I tak cítila, že se její pronásledovatelé přibližují. Jak by taky ne. Určitě mají mnohem lepší fyzičku než já a taky jsou o dost vyšší. Tím pádem mají i delší nohy! Sakra jak já nesnášim všechny ty přerostlý žirafy! nadávala v duchu.

Sklapni a soustřeď se radši na cestu! okřikla jí ta příčetnější část její osobnosti. To jí donutilo ještě víc zrychlit. Zrovna probíhala branou již dříve zmiňovaného parku. Měla štěstí, že byl kdysi vybudován v anglickém stylu. Stromy tu volně rostly jak je napadlo, aniž by je někdo jakkoliv omezoval a ozdobné keře zrovna tak. Vypadalo to tam spíš jako les, než místo uměle vytvořené člověkem.

Maleken rychle odbočila z vyšlapané cestičky mezi hustě rostoucí stromy a dál běžela podél vysoké zdi. Ta lemovala celý rozlehlý areál. Byla tady už mockrát. Díky tomu neměla problém s vytvořením únikového plánu. Musím něco honem vymyslet, protože jestli to takhle půjde dál, tak mě brzy uštvou, zkonstatovala a hned se jí v hlavě začal rodit nápad.

Rychle zase prudce zabočila a namířila si to ke středu menšího prostranství. Stálo tam několik stánků, které byly náhodně rozestavěné kolem skupinky stromů. Teď v noci byly sice zavřené, ale to jí vůbec nevadilo. Mal kolem nich prosvištěla co nejrychleji. Hned jak se svým pronásledovatelům ztratila z dohledu, začala mezi nimi kličkovat. Kroky za ní se pomalu vzdalovaly, až už doufala, že je setřásla. Zpomalila a zády se opřela o krámek se zmrzlinou. Byla úplně propocená. Srdce měla až někde v krku a nohy se jí únavou třásly, jako by právě uběhla marathon a ne jen asi kilometr.

Sice se jí trochu ulevilo, ale možnost, že její pronásledovatelé nejsou daleko, jí vrátila zpátky do reality. Honem se rozhlédla kolem, jestli někde neuvidí nějakou dobrou skrýš, ale nic jí nezaujalo. Začínala být zase nervózní. Když si už začínala zoufat, padl jí do oka nedaleký strom. Větve měl docela nízko nad zemí, takže na ně mohla bez problémů dosáhnout. To by asi nebyl žádný problém, ale horší to bylo s jejím strachem z výšek. Při pomyšlení na to, že by se měla nacházet víc jak dva metry nad zemí se jí v panice zhoupl žaludek. Rukou se opřela o stěnu stánku a nasucho polkla. Najednou v dálce uslyšela dupot. Tentokrát už jich bylo hodně. Raději se ani neodvažovala odhadovat jejich počet.

Teď nebo nikdy, zazněla jí v hlavě slova, která Raven používala poměrně často. A prej ať nedělám kraviny. Ach jo. Proč já jsem tě nikdy neposlechla Ray.

Maleken se přikrčila a začala se potichu plížit ke svému cíli. Už byla skoro u stromu, konkrétně dubu, jak zjistila. V tom jí pod nohama zašustilo suché listí. Na chvilku ztuhla, ale hned pokračovala dál. Rychle doběhla ke kmeni a vyhoupla se na první větev. Díky adrenalinu, který jí proudil v žilách​ si ani neuvědomovala, že leze stále vzhůru. Když už byla dost vysoko nad zemí, konečně se zastavila. Nebylo to úmyslné. To ní jen instinkt napověděl, že by teď měla být potichu. Důvod jejího neklidu se nacházel o osm metrů níž a trochu stranou od ní. Osamocený xavijský voják se rozhlížel kolem a soustředěným pohledem pročesával okolí. Maleken se usadila na poměrně širokou větev. Opatrně vytáhla nohy nahoru a snažila se, pokud možno, nezpůsobit žádný hluk. To se jí povedlo. Dokonce se odvážila pustit kmene a přitáhnout si kolena k hrudi.

"Kde je? Kam tady  mohla zmizet?" ozval se syntetický hlas jednoho z Xavijů. Maleken docela zarazilo, že mluví jejich běžným lidským jazykem. Možná si to ani neuvědomili, napadlo ji, ale hned obrátila svou pozornost zpět k dění pod sebou.

"To nevím. Před chvílí běžela tudy, pane," odpověděl mu další a nepřestával se rozhlížet na všechny strany.

"Koukejte to tady pořádně prohledat.  V žádném případě nám nesmí utéct," rozkázal úsečně jejich velitel.

Alespoň, že je zatím nenapadlo podívat se nahoru, řekla si v duchu a musela se ušklíbnout, protože v tomhle byli Xavijové i lidé naprosto stejní.

Tak jak se vám to líbilo? Jak z toho asi Mal vybruslí? Celkem by mě zajímaly vaše teorie a názory. To je asi pro dnešek vše. Tak zítra 😋

Gernimooooo!!!

Anika SaDiablo