Zajatci pravdy

Kapitola CXCV

Ahojky, tak je tu další kapitola. Snad se vám zalíbí a prosím, nezabíjejte mě 😁

"Víš to. A pokud ne, nikdy se to nedozvíš."

"Vím," zašeptal a snažil se nemyslet na to, co všechno by to znamenalo. Znamenalo by to totiž, že oni dva nejsou ti z proroctví. Znamenalo by to, že spolu mohou být. V jejich žilách nekoluje ta hloubce zakořeněná nenávist. Mohli by spolu strávit zbytek věčnosti v klidu a míru, aniž by je někdo neustále kibicoval.

"Pak je ti jasné, že začínat si.." Ray se na chvilku zarazila, jako by hledala to správné slovo. Hned jí v očích zaplálo pochopení a opět pokračovala: "...cokoli je v této době hodně špatný nápad. Pokud se schyluje k válce v původním slova smyslu, pak oba budeme stát na opačných stranách barikády. A ty moc dobře víš, za koho se postavím," řekla a smutně se dívala vzhůru. Jen na okamžik zachytila pohled jeho modrých očí a ihned ty své sklopila. Nechtěla aby věděl, jak velké přemáhání jí tento rozhovor stál. Stejně by na to mohl snadno přijít. Stačilo by, aby se mi podíval do hlavy a věděl by to hned  napadlo jí a tak se od něj raději odvrátila.

"Proč sama sebe tak trápíš," zeptal se Xavij. Jeho dlouhé vlasy jí opět zašimraly na obličeji. Hned jak se vrátila myšlenkami zpět do přítomnosti.

"Protože tohle všechno je špatně. Nic z toho se nemělo stát," řekla a zablokovala svou mysl, jak nejsilněji dokázala. Už cítila, že může vstát, ihned toho využila a zvedla se z jeho objetí.

"Nechápu," zavrtěl hlavou Xavij.

"Já myslím, že víš. Stejně to už dávno tušíš. Vždyť i tvůj otec to ihned poznal," napověděla mu dívka a otočila se k němu zády.

"Ano. Měl jsem určité podezření, ale není to možné. Sama jsi to viděla. Na to tam těch draků bylo moc málo," argumentoval.

"Ano, jenže nezapomínej na to, že Eridor je racionálně myslící entita. Mohl se jen přetvařovat, aby zakryl pravdu. Kdyby to bylo tak, jak jsem si doposud myslela, byli bychom už po smrti. Nikdy bych  nás nedostala z toho moře," řekla Ray a poukázala tak na další poněkud pochybnou skutečnost.

"To je přece nemožné! Zkrátka to nejde!" rozčiloval se Xavij. Vypadal, jako by měl každou chvíli vybuchnout.

"Ale je to tak, budeš se s tím asi muset smířit."

Najednou se L'argas začal podivně rozplývat. "Co se to děje?" Ptala se Ray a vystrašeně se na svého mistra podívala. Na dokončení jejich rozhovoru už nejspíš nebude čas

"Odcházím. Buď mě vyléčili, nebo jsem zemřel," řekl a v té chvíli zmizel.

"Ne počkej! Ještě jsme nedomluvili!" křikla za ním Ray, ale bylo jí to houby platné. Její učitel zmizel neznámo kam a v jejím srdci začaly hlodat pochyby. Co když zemřel? Co budu dělat? Ještě by to někdo mohl hodit na mě. Sakra! Co to tady plácám! Vždyť jde přece o L'argase!

Zničeho nic se krajina kolem ní změnila z černočerné tmy na obrovskou kovovou místnost, kde se obvykle setkávala se svým Ochráncem.

"Dlouho jste se neozvali," řekla dívka, když před sebou spatřila celou svou rodinu. Kousek od nich stála Maleken. Kolem ramen jí ležérně objímal elf se světlými vlasy. Záplava blond pramenů vyvolávala dojem, že, jeho kštice má barvu pouštního písku. Na rozdíl od ostatních Návi, je měl tento elf o něco kratší. Jeho účes byl rozevlátý a působil uvolněně. Mírně zvlněné vlasy, dlouhé zhruba po ramena mu dodávaly jakýsi osobitý šarm. Dívce ihned došlo, o koho se jedná. "Zdravím i tebe Chris'tere," pronesla neutrálně Ray'lith, ale v duchu byla ráda, že se ti dva konečně našli. Při tom pomyšlení se její pozornost opět vrátila k L'argasovi.. Píchlo jí u srdce.