Zajatci pravdy

Kapitola CXIV~

Ahoj, je tu ten nový díl, co jsem vám slíbila. Tak snad se vám bude líbit. Jsem zvědavá, kdo nakonec bude jásat, že jeho teorie byly od začátku správné 😁

Raven stála v té tmě a vnitřně cítila,
jak se její tělo mění. Připadala si, jako by se před ní otevíraly nové možnosti. Vnímala celý svět. Živé bytosti, Xavije kolem sebe, lidi na Zemi, dokonce i zvířata a rostliny. Všechno to bylo daleko, ale ne zase tolik, aby je nedokázala vycítit. Tvořili dohromady jeden celek tak ohromný, že se to nedalo přehlédnout. Světlo, které prozářilo temnotu, se jí zdálo takřka oslepující.

„Krásné že?" ozvalo se hned vedle ní.

Dívka sebou polekaně trhla a prudce otočila hlavu. Ona sama nevydávala ani jediný paprsek toho oslnivého světla, ale o ženě, která se objevila vedle ní, se to rozhodně říct nedalo. Její tělo pokrývala tenká, průhledná vrstva energie. Ta bílá, jednolitá záře dívku omámila. Nedokázala od té osoby odtrhnout oči. Připadala jí něčím velmi povědomá. Jako by jí už někde zahlédla.

„Asi nevíš, kdo jsem, že ne," usmála se na ní žena. Její dlouhé, rovné vlasy měly hnědou barvu a ke konečkům přecházely spíše do mahagonové. Zpod nich jí vykukovaly špičaté, elfské uši.

„Ne, nevím," přiznala Raven a věnovala jí další pátravý pohled.

„Jsem jenom vzpomínka. Už je to hodně dlouho, co jsem zemřela, ale stihla jsem dost velkou část vzpomínek předat svému synovi. Měla jsi tu možnost ho poznat v jedné ze svých vidin. V těch ostatních jsi vídala Zentie, vůdce těchz nás, kteří zůstali na Zemi. Ovšem to teď pro nás není podstatné. Doposud jsem tu nebyla zapotřebí, ale už nemůžeme dál čekat. Nastala doba znovuzrození a obnovy. Je na čase, abys vystoupila ze stínů a přidala se ke svému národu."

„Já vím, ale nejsem si jistá, jestli to mé tělo zvládne.

„Jak již řekl tvůj strážce, potřebují někoho, kdo by je vedl. Já úplně chápu, že si myslíš, že to nemůžeš být ty. Ale právě proto jsi vhodný kandidát. Naše rasa, a to se týká jak Xavijů tak Zentiů, zpychla. Neříkám to ráda, ale od té osudné události před jedenácti lety se naše druhy stále jen hašteří. Už se ani nesnažíme vést nějaká jednání o vzájemném kompromisu," povzdechla si žena a zahleděla se kamsi do dáli. „A naše Země tím jen trpí."

„A vy si myslíte, že já na tom můžu něco změnit? Pokud mě tak dobře znáš, musí ti být jasné, že já nejsem typická Zentii. Nemám ráda lidi. Nepřijdou mi nijak zajímaví a ani nevěřím v jejich nápravu. Vím, že za to, jací jsou po nemohou. Jejich povaha jim nedává možnost volby, ale i tak," řekla dívka a podívala se na ženu, která si jí zkoumavě měřila.

„Jsi sama sebou teprve několik hodin a už od tebe slyším tak jasný názor na věc. Už chápu, proč si tě vybral. Jsi přizpůsobivá, ale zatím je brzy na nějaké soudy má milá. Zatím se stále rozhoduje o tvém osudu. Vím, že jsem ti moc nepomohla. Původně jsem ani nechtěla takto zasahovat. Jsem jen vzpomínka, uchovaná ve tvé mysli," řekla Zentii a smutně se zahleděla k zemi.

„Mohu mít otázku?" zeptala se Raven a se zvědavostí pohlédla na hnědovlasou elfku.

„Jistě. Od toho tu jsem. Mám tě alespoň trochu připravit na to, co přijde," zareagovala na její prosbu.

„Když jsi vzpomínka, jak je tedy možné, že spolu můžeme normálně mluvit?" ptala se Ray.

„Od Velkého vzletu Návi, jak nazývají historikové dělení naší rasy, si začali Zentiové předávat důležité vzpomínky napříč generacemi. Chtěli, aby na ně měli jejich potomci nějakou upomínku, až tu nebudou. Proto vytvořili takzvaný Strom vědění. To je soustava vzpomínek, které rodiče předávají svým dětem. Aby nedošlo k tomu, že by se informace začaly hromadit až přespříliš, ale to necháme na jindy. Já jsem jen výsledkem nahromaděných vědomostí. Jsem něco, jako tvůj vnitřní hlas. Říkej mi třeba svědomí, pokud ti to lépe vyhovuje. Prozatím se budeme muset rozloučit. Čas, který mi byl pro tuhle rozmluvu vyhrazen, končí. Přeji ti hodně štěstí a doufám, že tvé tělo všechno úspěšně zvládne. Pokud ne, počkám na tebe na druhé straně. Linoina Ray'lith (Sbohem Raven).