Zajatci pravdy

Kapitola XCIX~

Ahoj, tak jsem tu. Snad se vám díl bude líbit. Abyste mě dobře pochopili. Neříkala jsem, že vám tu budu servírovat odpovědi. Řekla jsem že otázek bude ubývat a že se to pomalu začne vyjasňovat. Odpovědi si v tom musíte najít. Dvacet kapitol a bude jim konec, alespoň myslím. Lidé, kteří mi psali, měli někdy pravdu, lidi, se kterými jsem diskutovala na živo měli v mnohém pravdu. Věřte mi, není to nemožné. Nemůžete po mně chtít odpovědi, když na to děj ještě není připraven.

Ticho panující v místnosti proťal srdceryvný výkřik přicházející od trůnu, kterému na chvíli všichni přestali věnovat pozornost.

Mladík klečící před královnou měl přitisknuté ruce na spáncích. Vytřeštěnýma očima hypnotizoval Lor'ireth. Nedokázal je od ní odtrhnout.

"Lžeš! To není pravda!" vykřikl najednou a rychle vyskočil na nohy. Rychle však poklesl v kolenou, když do něj hrubě strčil jeden ze strážců, který se stále pohyboval někde kolem nich.

"Je to pravda. Copak si myslíš, že bychom zabíjeli své druhy? To ti namluvili?" zasmála se shovívavě a zvedla se ze svého trůnu.

"Ne, to není pravda! Nemůže být!" vykřikl a roztřeseně těkal pohledem po místnosti.

"Tvá rodina žije. Všichni z Návi žijí.(původní název pro Xavije a Zentie dohromady) V zákonech, které naše rasa ctí a dodržuje již odnepaměti se píše, že nikdy nesmíme zabíjet příslušníky svého vlastního druhu. Naši blízcí odcházejí, když jsou unaveni životem a jsou připraveni na svou další cestu. Nesmíme se navzájem zabíjet, takže buď rozumný a řekni nám všechno co víš. Ve tvém vlastním zájmu. Ale i kvůli své rodině. Zabít je sice nemůžeme, ale rozhodně jim dokážeme velmi znepříjemnit život. Je to jen na tobě," řekla královna a snažila se vypadat alespoň trochu přívětivě. Sice z toho vyšel spíše dost nepřirozený škleb, ale zdálo se, že to zabralo.

"Ale já opravdu nemůžu. Nic totiž nevím. Nikdy jsem se nedozvěděl víc, než bylo nezbytně nutné," zašeptal a poraženě sklopil hlavu.

Nevěřím mu, pomyslel si L'argas a podíval se na své sourozence.

Co když mluví pravdu, nabádal je T'nerth, který to už toužil mít za sebou. Nechtěl se už dál dívat na tu bolest a utrpení, které měl ten chlapec vepsané ve tváři. Až moc mu totiž připomínal jeho samotného.

"Nemůže nic nevědět. Vždyť byl jejich agent. Musí mít alespoň minimální znalosti systému. Jinak to prostě není možné. Stále ještě vzdoruje matčině autoritě. Já souhlasím s L'argasem," ozval se Ge'elsův hlas.

Nemůže mi vzdorovat. Na to je moc mladý. Pronesl nový hlas, který se v jejich soukromé komunikaci objevil.

"Musíme ho zlomit. Pokud se mu dostaneme do hlavy a jen na pár minut ovládneme jeho mysl, můžeme získat vše potřebné," podporoval Ge'els.

Zlomit! Zbláznili jste se! Vždyť je to ještě dítě! To mu nemůžete udělat. Nemusel by se z toho už nikdy vzpamatovat. Už jen to, jak jsi ho donutila, aby se nevzpíral bude pro jeho psychiku dost velká rána! Copak nemáte ani trochu soudnosti? Jak chcete naši rasu sjednotit, když Zentie zavíráte do klecí a mučíte je! Matko, tohle není správné! Otec by to nikdy nedovolil! křičel na ní Luk. Sice to bylo stále jen v duchu, ale i tak měli ostatní pocit, že se jim snad rozskočí hlava.

Musíme to udělat synu. Není jiná možnost. Tvoji bratři mají pravdu. Nemohl zůstat neobeznámen. Je to jediný špeh, o kterém víme. Měli bychom toho využít, dokud je čas. O tom ostatním si ještě promluvíme, ale teď musíme konat, rozhodla Nejvyšší a ukončila jejich diskuzi.