Zajatci pravdy

Kapitola CXVI~

Ahojky, tak je tu nový díl. Snad se vám bude líbit a možná se vám i podaří najít i nějaké nové informace :D No snad najdete, to co hledáte, ale já fakt nevím :D

Klid. Konečně, po těch dlouhých a napínavých měsících, se Ray'lith cítila úplně v pořádku. Vnímala každou část svého nového těla. Podvědomě tušila, že nyní je její proměna konečně zcela dokončena. Její Sio se zcela ztotožnilo s tělem, které nyní obývala. Přizpůsobilo se mu, jako by v něm žila již odmalička. Z poklidného dřímání jí vyrušily tiché kroky. Neznámý, který se objevil v místnosti, kde odpočívala, se snažil našlapovat a obecně se pohybovat co nejtišeji. Nejspíš si myslel, že ho Ray neuslyší, ale opak byl pravdou. Její smysly byly mnohem citlivější a jemnější než kdykoli dřív.

Dívka pomalu otevřela oči, a aniž by se musela jakkoli jinak pohnout, pohlédla na Xavije, který k ní stál otočený zády a hledal něco v kovové skříní. Dlouhé černé vlasy mu splývaly na záda a zpod nich mu vykukovaly špičaté uši. Zatím na sobě měl jen upnutou kombinézu, kterou vojáci obvykle nosili pod brněním. Její struktura se podobala kůži nějakého plaza s velmi jemnými šupinami. Bylo tomu tak pro případ, že by se nějakému útočníkovi povedlo strefit pod brnění. Maličké plátky kovu byly odolné a většinou zabránily většímu poškození. Ovšem někdy ani to nepomohlo. Ray v duchu zakroutila hlavou a divila se všem informacím, které se jí najednou vynořily v hlavě. Zdálo se jí, jako by tam najednou prostě byly.

„To se ti tolik líbím, že mě pozoruješ tak dlouho?" zeptal se arogantní hlas. Ray vrátila své myšlenky zpět do přítomnosti a zvedla k němu oči. Mimozemšťan byl otočený směrem k ní a na jeho tváři se objevil pobavený úsměv. V jeho modrých očích bělovlasá Zentii viděla ty známé, ledové střípky. Ovšem nyní se zdálo, že poněkud roztály.

„Tolik si nefandi L'argasi. Jen jsem se zamyslela, to je celé," poznamenala dívka a opatrně se posadila. Už raději ani nemyslela na to, proč má na sobě bílé šaty, přepásané jemným, pleteným páskem.

„Ale musíš uznat, že na mě něco je," provokoval jí dál její černovlasý přítel a ústa se mu stáhla v egoistickém úsměvu.

„Myslíš velikost tvého ega a délka vlasů? Ano, obojí je vskutku úctyhodné," oplatila mu dívka stejnou mincí.

Xavij k ní přistoupil. Díky tomu, že stále seděla na svém místě, byl nyní ještě mnohem vyšší než normálně. Jemně jí vzal za bradu a donutil jí vzhlédnout a podívat se mu přímo do očí.

„Řekni to ještě jednou," vyzval jí, ale dívka se nezmohla ani na jedno slovo. Ten ledový pohled a jeho a autorita, byla přinejmenším děsivá. Věděla, že by ho měla poslechnout, ale jedna její stránka, ta, kterou ještě úplně neprozkoumala, jí říkala, že nemusí. Nejsem otrokem ničí vůle, pomyslela si a vzdorovitě na něj pohlédla.

Ne! Nedělej to! Zakřičel na ní známý hlas v její hlavě. Byl tak vzdálený, že ho sotva zaslechla, ale poznala jej prakticky okamžitě.

Adrasieli? Co se děje? nechápala dívka.

Nesmíš to udělat. Skloň hlavu a chovej se jako ostatní Xavijové. Bude to pro tebe bezpečnější, vysypal na ní rychle a jeho vědomí zmizelo z její hlavy.

Ray, ač nerada, poslechla. Pokorně sklonila hlavu a čekala, co se bude dít.

„Tak vidíš, že jsi se nakonec naučila nevzdorovat. To pro tebe bude velmi cenná lekce. Zvlášť při komunikaci s mým milým bratrem," usmál se krutě L'argas a odstoupil od ní. Záhy k ní natáhl ruku a dívka ji bez sebemenšího zaváhání přijala.