Zajatci pravdy

Kapitola LXXXI~

Ahoj. Je tu nový díl. Poslední dobou mi to psaní jde jako psovi pastva. Snažím se, ale předepsané kapitoly stále pomalu ale jistě ubývají. Budu se snažit to trochu dohnat. Uf bude to makačka, ale snad to zvládnu.

Vězeň

"Tak zatím," rozloučila se Raven a nejistě se zachytila ruky, kterou jí Luk podával.

Společně, ruku v ruce vyšli z místnosti. Ray se na svých nohou cítila trochu nejistě, ale snažila se to nedávat příliš najevo. Nechtěla, aby si o ní mysleli, že je slaboch.

"Jsi si jistá, že nechceš odnést?" zeptal se jí Luk po další půl minutě. Obočí měl starostlivě nakrčené a každou chvíli po ní starostlivě pokukoval.

"Luku. Zaprvé, tak hrozné to rozhodně není a zadruhé, mám svoji hrdost. Kdybys mě tam donesl vypadala bych jako nemohoucí invalida, který si sám nedojde ani na záchod," povzdechla si a na chvíli se zastavila. Poslední věta byla řečena spíše šeptem, takže si Xavij nebyl jistý, jestli jí dobře rozuměl.

"Nevypadala. Všichni viděli, co se stalo. Na člověka to bylo něco nevídaného. Sice oponoval, ale zastavit se jí už nepokoušel.

"No a to je ten problém," zavrčela a zatnula pěsti.

"Co?" nechápal Lauee a nechápavě na jí hleděl. Ač se snažil sebevíc, stále mu nedocházelo, co tím mohla myslet.

"Ale nic, to neřeš," mávla nad tím rukou a pokračovali v cestě. Už to měli jen kousek. Ani jeden z nich nedával moc pozor na cestu. Luk znal tuhle loď jako své boty a Raven se prostě držela svého Xavijského přítele. Jednoduché, ovšem ani jeden z nich nečekal, koho tu potkají.

Raven se snažila na nic nemyslet. Byla sice unavená a ramena měla trochu svěšená, ale jinak byla relativně v pořádku. Jen kdybych nemusela hned zase zpátky. Stačilo by mi jen pár dní navíc a byla bych dokonale spokojená. Ale nejde to. Musím se tam vrátit hned. Sice měla virtuální realitu ráda, ale skutečný svět jí už začínal chybět. A teď tady byla a měla se zase vracet. Bylo přirozené, že se jí nechtělo.

A najednou uslyšeli kroky. Raven tomu nevěnovala přílišnou pozornost, ale Luk zvědavě zvedl hlavu. Jeho zalapání po dechu jí opět vrátilo do reality.

"Raven!" hlasitý výkřik prořízl ticho jako nůž máslo. Dívka sebou polekaně trhla a prudce zvedla hlavu. Zastavila se a s otevřenou pusou překvapeně hleděla na mladíka, kterého mezi sebou táhli dva Xavijští vojáci. Pohled jí padl nabhnědovlasého kluka s lehce zvlněnými vlasy. Vypadal jako by ho před chvílí někdo hodně udeřil. Krev, která mu tekla z roztrženého rtu kapala na černou uniformu, do které byl oblečený. Pod okem se mu začínala vybarvovat modřina a celkově se zdál dost pocuchaný. Vypadal, jako by mu nebylo zrovna nejlíp. Tím ale nebyla  myšlena zranění, která zatím utržil. Pleť měl pobledlou a na čele se mu perlily kapky potu. Temné kruhy pod očima dokonale ladily s krví, která se jí najednou také zdála tmavší, než normálně.

"DD, co tu děláš," vydechla překvapeně. Nedkázala to vyjádřit jinak. Otravné světélko v její hlavě stále dokola blikalo: Je to klišé. Ale ani tak s tím nedokázala nic udělat.

"Ray, nevěř jim! Chtějí tě jen využít," zakřičel. Jak ho znala, určitě by ještě pokračoval, ale v tu chvíli zasáhl jeden z jeho strážných. Xavij ho uhodil tak prudce, že sebou mladý pozemšťan praštil o zem. Chris si ale takové zacházení nenechal jen tak líbit. Hned po dopadu švihl nohou a podrazil tak vojákovi nohy. Ten se sesunul k zemi. Dřív, než stihl jeho druhý kolega jakkoli zreagovat,  jeho oběť už běžela směrem k přihlížející dvojici. Všechno se  seběhlo tak rychle. Raven se divila, proč ho Xavijové jednoduše nechytí. Moc dobře věděla, že jsou nadlidsky silní a rychlí, tudíž by to pro ně neměl být problém. Někde uprostřed těchto úvah jí však někdo prudce chytil za rameno. Co se to tu sakra děje, stihla si položit ještě poslední otázku, než se odvážila pohlédnout mu do obličeje.