Kapitola CLXXXIX

1.5K 170 14
                                    

Ahojky, tak je tu nový díl a já se vrátila z Tater. Konečně jsem zase napsala kecy a snad se vám to bude líbit. Jen tak pro orientaci. Zbývá nám max devět dílů do konce. Snad to bude takové, jaké jste si to představovali. Tak si užijte nový díl.

Na druhý den byli svoláni všichni učedníci i jejich mistři do trůnního sálu. Královna tam již byla připravena. Černá koruna, se třemi vysokými ostny na čele a mnoha menšími po stranách, jí seděla na hlavě a vyvolávala tak dojem, že je elfka ještě vyšší než obvykle. Při pohledu na ni se tři její synové nesouhlasně zamračili. Všem bylo jasné, že jejich matka nemá žádné právo nosit tento královský klenot.

"Drazí žáci, vážení Vůdci," začala elfka a rozhlédla se kolem. "Byla jsem informována svým synem, že jste se poslední čtvrtinu cyklu pilně věnovali své výuce a udělali jste velké pokroky. Sám vás měl tu čest otestovat v boji a jeho hlášení bylo velmi uspokojivé. Nadešel tedy čas, abychom vás poslali na skutečnou akci. Dnes ráno byli zpozorováni podivní tvorové v oblasti Bermudského trojúhelníku. Vaším úkolem je, spolu se svými učiteli, zkontrolovat toto území. Naše přístroje tam sice nic podezřelého nezaznamenaly, ale vzhledem k tomu, že nemůžeme najít zentijsou hlavní skrýš skoro jedenáct lidských let, tak musíme prověřit i sebemenší detaily. Skupiny nechť si rozdělí generál Ge'els. V něj mám plnou důvěru," pronesla Lor'ireth a významně se podívala na L'argase. To ovšem ještě zdaleka nebyl konec jejího proslovu. "Ti dva, kteří budou při hledání nejúspěšnější a nejefektivnější, získají privilegium sloužit jeden cyklus jakožto moji osobní strážci. S tímto vás propouštím a doufám, že si všichni uvědomujete, jaké se vám dostalo cti," pronesla královna slavnostně a pokývnutím hlavy jim naznačila, že mohou odejít.

"Má paní," vzpamatovala se jako první Ray a poklonila se. Sice se jí to z celého srdce příčilo, ale nemohla dělat nic jiného. Musela svou úlohu sehrát až do konce. A nejen to, připomněla si dívka. Pokud vše půjde podle plánu, zůstanu tu a svou rodinu už možná nikdy neuvidím, povzdechla si, ale hned se uklidnila. Musím to teď pustit z hlavy. Existuje jen teď a tady.

Správně, přesně jak jsem tě to učil, ozval se jí v hlavě hlas jejího poručníka.

Já vím, jinak bych se z toho zbláznila. Stále mi to opakuješ a já tě mohu ujistit, že si na to dobře vzpomínám, to se nemusíš bát, jen je to trochu smutné. Všichni budou na svobodě a já budu... " na chvíli se odmlčela, jako by snad hledala ta správná slova a potom jen dodala: Tady.

Já to chápu Ray, ale jinak to nejde. Možná někdy v budoucnu, ale nyní je to nemožné. Dokud mezi sebou naše národy vedou otevřenou válku, nezbývá nám nic jiného než se přizpůsobit, nebo to ovlivňovat tak, aby se na nás nepřišlo. Nic víc udělat nelze. Přece bys nechtěla skončit za mřížemi, nabádal jí elf.

Nechtěla, jen mám obavy. Neboj se, nikam ti neuteču, ale stále se nemohu zbavit dojmu, že je tu něco hrozně špatně. Něco se musí pokazit. Cítím to, strachovala se dívka. Zrovna teď na ní padla podivná tíseň a připadala si jako někdo, kdo potřebuje nutně obejmout.

To my oba, ale musíme to vydržet, uklidňoval jí generál, když s ostatními vycházeli ze sálu. Ray šla po boku svých spolužáků a její mistr jí v těsném závěsu následoval. Najednou ucítila ruku na svém rameni. Když pootočila hlavu, spatřila svého černovlasého učitele jak na ní upřeně hledí. Pro někoho to mohlo vypadat jako nic neříkající pohled, ale Ray se za tu dobu, kterou spolu už strávili, naučila ve svém mistrovi alespoň trochu číst. Ty jemné nuance, změny výrazu, které byly takřka nepostřehnutelné, dokonce i odlesk v očích, to všechno naznačovalo, že se o ni doopravdy strachuje. Zničeho nic malinko zpomalil a oba dva se tak zařadili na konec celého průvodu. Ray se mu ihned a bez jakýchkoli protestů přizpůsobila.

Zajatci pravdyWhere stories live. Discover now