Zajatci pravdy

Kapitola XLVII~

Ahooj. Jsem tu s dalším dílem, ale to už jste si asi všimli. Tak snad to moc nenatahuju. Jen bych vám chtěla říct, že všechno se děje z nějakého důvodu. A to i v mém příběhu. Sledujte stopy a to je upozornění i do budoucna. Zatim si užijte díl 😀

Bolestivé emoce

Luk

"Luku," zašeptala a plaše se podívala na osobu před sebou. V tu chvíli mu zmizel úsměv z tváře a místo radosti tam viděla stín strachu. A Ray si uvědomila, že tentokrát se trefila do do černého.

Dívala se na něj prosebným pohledem. Luk sklopil oči a hypnotizoval podlahu před sebou. Když se stále k ničemu neměl, nedokázala se už dál ovládat a prudce svyskočila na nohy. To ale neměla dělat. Svět se s ní zhoupl ze strany na stranu. Raven neudržela rovnováhu a kácela se k zemi. No bezva Ray. Stačí být jen několik minut při smyslech a už zase ležíš, fakt úžasné, povzdechla si v duchu.

Najednou ucítila, jak jí zachytil a zvedl jí do náruče. Když se odvážila otevřít oči, které měla stále křečovitě zavřené, naskytl se jí pohled do těch nejzajímavějších modrých očí, které kdy viděla. Byly hluboké a vyvolávaly v ní dojem věkovité moudrosti, což bylo v přímém rozporu s jeho mladistvým obličejem. Xavij si jí starostlivě prohlížel. Rty měl tak pevně semknuté, že tvořily jen tenkou, bezkrevnou linku. Na malou chvíli se jí jeho výraz zdál tak otevřený. Starost, obavy a strach. To jí překvapilo asi ze všeho nejvíc. Z čeho by asi mohl mít Xavij strach? pokládala si v duchu znovu tu samou otázku. Stejnou, jako na začátku svého působeni ve hře, před několika měsíci. Tehdy jen tušila, že Luk je Xavij. Předtím si myslela, že je to umělá inteligence, která jí měla pomoci z prekérních situací. Ale postupem času si začala všímat mnoha těch, až moc podivných náhod. Netrvalo jí dlouho, než si dala všech pět dohromady a začala pátrat. Nebylo to sice jednoduché ani rychlé, ale několikrát se jí podařilo Luka sledovat až k dalšímu vstupu do hlavního počítače. Vždycky se nejdřív přeměnil do své Xavijské podoby a až poté se odhlásil. A už tehdy si byla naprosto jistá jednou věcí: Všichni jsou admini! Zvířata, která nás mají chránit a doprovázet jsou administrátoři, kteří nás sledují.    Připomněla si, proč by mu neměla tolik důvěřovat, ale její mysl se opět zatoulala do minulosti. Snažila se vypátrat, kam se pokaždé vypařil, ale nikdy na to nepřišla. Šifrování, které tvůrci hry používali, bylo velmi složité. Asi by se skrz něj dostala, ale nikdy neměla víc než pár hodin, což bylo pro práci na dešifrování zoufale málo. A do toho ty vraždy, pomyslela si. Jak na to mám sakra přijít? Co když ublíží Maleken, nebo někomu z ostatních. Nikdy bych si to neodpustila. Co mám sakra dělat? zoufala si. Až po několika dalších vteřinách si uvědomila, kde se zrovna nachází. Luk, jestli to tedy byl Luk a Ray si byla jistá, že ano, jí držel v náručí a mlčky si jí prohlížel. Vypadal, jako by se na chvíli hluboce zamyslel. Najednou se vytrhl ze svého rozjímání a opatrně jí postavil na zem. Ruku nechal za jejími zády a když to vypadalo, že se zase složí, rychle jí podepřel. Už to ale nebylo potřeba. Po chvíli váhání našla ztracenou rovnováhu a dokázala stát sama.

"Proč mi nechceš nic říct?" zašeptala a oči stále zabodávala do země, jako by doufala, že do ní vypálí díru.

"Co ti mám říct?" zeptal se jako by ani netušil, o čem to vlastně mluví. Už se jakž takž uklidnil a nyní měl na tváři výraz, připomínající neproniknutelnou masku.

"Nedělej ze mě pořád hlupáka! Já už to dál nevydržím! Od té doby, co je tu Maleken, mám nervy na pochodu a ty mi zrovna moc nepomáháš. Nemohl bys mi konečně říct pravdu?! Celou dobu jsem se snažila krotit, ale teď už toho mám tak akorát dost! Doufala jsem, že jsi můj přítel! Že budeš jiný, než ti arogantní emzáci! Ale evidentně ti nestojím ani za pár upřímných slov!" vykřikla na dva nádechy. V obličeji byla trochu červená a její oči doslova vrhaly blesky. Luk si povzdechl a rychle si srovnal myšlenky v hlavě. Bylo mu jasné, že má dívka pravdu. To nepopíral, ale v jedné věci se mýlila.