Kapitola XLVI~

2K 200 10
                                    

Ahoooj! Po dvou dnech tu jsem zase s novým dílem. Snad se vám bude díl líbit. Stále se díky vám držím na prvním místě! Stejně nechápu, jak jsem si to zasloužila, ale i tak vám moc děkuju. 😁

Nejen noční můry

Šepot. To byla asi jediná věc, na kterou se bělovláska dokázala soustředit. Chvílemi se jí zdálo, že má místo hlavy bzučící včelí úl. Ten chaos se mísil s bolestí, kterou pociťovala, když její tělo začalo pomalu přicházet k sobě.

Jako první si uvědomila, že se jí do celého těla pomalu vrací cit. A s ním se vzpamatovaly i rány, škrábance a modřiny, které jí černovlasý elf způsobil. Ze začátku ani necítila končetiny. Jako by se její vědomí ne a ne pořádně dostat do těla.

Když byla konečně natolik při smyslech, aby mohla alespoň pootevřít oči, něco jí napadlo. Co se s mou myslí celou dobu dělo? Jak jsem mohla omdlít ve hře? Vždyť by to nemělo být možné.

Najednou cítila, jak se podklad na kterém ležela, prohnul. Až nyní si uvědomila, že přes sebe má přehozeno něco teplého a měkkého, co dost dobře mohla být deka. Nechtěla otevírat oči, protože se bála co uvidí. Může být kdekoli a vedle ní třeba nesedí přítel, ale někdo, kdo jí chce zabít. Potom si pomalu začala vybavovat detaily předešlé noci. Velmi jednostranný rozhovor i svého zachránce. Tedy spíš jen pocit, který měla, když jí bral do náruče. Cítila se bezpečně, jako nikdy před tím. A potom ten zvláštní sen.

***

Bělovlasá dívka stála v tmavé chodbě. Pravou paži jí pevně svíral muž s dlouhými černými vlasy, špičatýma ušima a nebesky modrýma očima. Když ho poznala, její tělo se samovolně roztřáslo. Nedokázala udělat ani jediný krok, mrknout nebo promluvit. V tuhle chvíli tu totiž nebylo nic, co by mu stálo v cestě. Nebyl tu nikdo, kdo by jí zachránil.

"Zklamala jsi mě. Zasloužíš si svůj trest," řekl ledově chladným, klidným hlasem. Hned nato se z chodby, která se opodál napojovala na tu jejich, ozval bolestný výkřik. Dívce ztuhla krev v žilách a ještě víc se snažila uvolnit, nedbajíc sílícího stisku jejího věznitele.

"Nikam nejdeš," zavrčel jí do ucha a přitáhl si jí k sobě blíž. Ocitla se zády přitisknutá na jeho hrudi. I přes košili, nebo co to vlastně měl na sobě cítila, jak pomalu a klidně dýchá. Nemohla si pomoci,  připadalo jí to povědomé, ale netušila, proč. Jeho pomalé nádechy byly několikrát delší, než ty lidské a Ray si byla jistá, že i jeho srdce bije v jiném rytmu než to její. Nebo ho možná nemá vůbec.

Přesně v tu chvíli se zpoza rohu vynořili dva elfové v lesklé zbroji a mezi sebou táhli bezvládné tělo rusovlasé dívky.

"Maleken," vykřikla na celou chodbu a chtěla se k ní rozběhnout. Její věznitel jí to ale nedovolil.

"Kampak si myslíš že jdeš," otázal se jí s výsměchem v hlase. Ještě pevněji jí stiskl předloktí, na kterém by se jí za normální situace určitě objevily modřiny ve tvaru jeho prstů. Měla pocit, že snad má ruku uvězněnou ve svěráku.

"Nech ji jít! Prosím" zaúpěla a snažila se zadržet slzy, které se jí nekontrolovatelně draly z očí. Mezitím došly stráže s bezvládnou Maleken skoro k nim. Až nyní si Raven všimla, že drobná dívka vypadalá jako bez života. Pobledlá pokožka kontrastovala s jejímy vlasy, jako led s ohněm. V jednom místě byly dokonce slepené zasychající, karmínovou krví. Celé to působilo hrůzostrašně. Mal mezi nimi visela jako hadrová panenka a ani se nepohnula. Oči, které byly dříve tak jasné a veselé byly zavřené a už se nikdy neměly otevřít.

Zajatci pravdyWhere stories live. Discover now