Zajatci pravdy

Kapitola CLXXV

Ahoj, omlouvám se za půlhodinové zpoždění, ale kapitola, co bude následovat i dala docela zabrat. S koncem jsem se rýpala skoro hodinu a už jsem myslela, že to dneska asi zabalim. No, snad se vám dnešní kapča bude líbit a zase se tu objevím v sobotu. Pokud budu mít wifi. Pokud ne nebojte se, všechno vám vynahradím. Tím chci říct, že kdybych nevydala, vydám, co nejdřív to půjde klidně i víc dílů najednou. No, sad je to všechno. Užijte si čtení a zase v sobotu :)

"Jeden nápad bych měl," pronesl potěšeně Xavij a samolibě se zašklebil.

"A to jaký?" zeptala se naléhavě dívka a zvědavě si ho změřila.

"Jak jsme donutili k přeměně tebe," nadhodil Xavij a pokračoval dál ve své cestě.

"No, já nevím?" zamumlala elfka a snažila se zavzpomínat. Zdálo se jí to už tak dávno. A přitom to nebylo ani dva měsíce. "Dostala jsem se do ohrožení života?' napadlo jí.

"To taky, ale hlavně jsi byla neustále ve stresu a chtěla jsi mermomocí ochránit své přátele a ty ostatní, které jsi měla na své straně. Bylo to tak hrozné, že se v tobě tvé geny vzbouřily a začaly pracovat na tom, abys to přežila. No a nejlepší cesta byla dokončit již započatou přeměnu," vysvětlil jí a Ray konečně svitlo.

"A to bych měla udělat i Maleken? Jak to mám asi provést? Vždyť už mě skoro nezná a já neznám jí. Nasnáší mě! Má mě za zrádkyni vlastní rasy, ke které jsem deffacto ani nikdy nepatřila a ona taky ne! Co s tím mám asi udělat?" vypískla Ray a její zoufalý pohled se zasekl do generála, se kterým konečně našla společnou řeč.

"Já bych navrhoval, abys jí vyzvala na souboj na život a na smrt. Ona tě má ráda i když to možná skrývá. Nikdy ti nepřestala věřit. Pokud tě zabije v souboji, ons se přemění a ty ze hry automaticky vypadněš. My Xavijové dokážeme přežít zabití ve virtuální realitě. Už jsem zařídil tým, který tě bude neustále hlídat. Jsou připravení tě hned dát do kupy. Prakticky se ti ani nic nestane. Ono se to časem urovná a Maleken tě pochopí, uvidíš" uklidňoval jí její vůdce a položil jí ruku na rameno. Chvíli jí jen uhrančivě hleděl do očí a potom jí objal. Přitiskl si jí k sobě a jemně jí stiskl. Ray chvíli strnule stála, ale potom mu jeho objetí jemně opětovala. "Tak co? Jdeme na to?" zeptal se jí šeptem.

"Dobře," souhlasila Ray a neodvážila se uhnout.

"Fajn," šeptl generál a odstoupil od ní. "Ale pokud bys to nechtěla udělat, nenutím tě do toho," podotkl.

"Ne, já musím. Jinak bych nikdy neměla klid. Sice mi to bude určitě zazlívat, ale je to pro její dobro. Pro dobro nás všech. Jestli je doopravdy Vůdkyně, pak je jedinou nadějí mého lidu na svobodu, po které všichni tak toužíme. Udělám cokoli, abych jí dostala dál od Lor'iret," řekla odhodlaně dívka. "I kdyby mě to mělo stát život" dodala a podívala se na svého Vůdce.

"Jen se prosím vrať zpátky ve zdraví," řekl generál a jeho výraz byl najednou trochu dvojznačný.

"Vrátím," slíbila Ray a došla ke stázové komoře. Tato byla jiná, než ta, kterou použila dřív. Nemusela v ní stát. Stačilo se položit na lehátko a čekat, než jí její společník připevní na tělo všechny potřebné čipy. Několik jich připnul na spánek a ty ostatní umístil na svaly.  Většina z nich byla stejně jenom na kontrolu tělesných funkcí. To hlavní mělo teprve přijít. Její mistr se na chvilku vzdálil. Za několik vteřin se vrátil se skleněnými brýlemi. Ty jí měly přenést do virtuální reality. Dívka se na něj podívala a krátce kývla.

"Hodně štěstí Ray'lith," řekl L'argas a ustoupil od ní.

"Děkuju" špitla dívka a zadívala se na svého dobrého přítele. V té chvíli se jí před očima zatmělo a elfka měla chvilku pocit, že padá. Najednou se to zastavilo a ona se ocitla na malém paloučku, který se nápadně podobal tomu, kde se objevila, když jí poprvé připojili. Všude kolem byl les, jen tu a tam se v něm objevila bludička. Její modré světlo bylo lákavé, ale tak vzdálené, že bělovláska měla pocit, že se jí to muselo jen zdát.