Zajatci pravdy

Kapitola XXXIV~

Ahojky. Tak je tu další díl. Chtěla bych vás upozornit, že zítra ráno odjíždím na turisťák a absolutně netuším, jak to bude vypadat s vydáváním kapitol. Doufám, že mě moje editorka nezklame a bude těch pět dní vydávat za mě. Snad. Pokud ano, nic se nezmění. Jen tu nebudou mé obvyklé kecy. To ovšem neznamená, že nemůžete komentovat. Až se vrátím, na každý komentář poctivě odpovím. Už se nám to konečně trochu rozjíždí. Já osobně jsem se na tuto část příběhu hrozně těšila, tak doufám, že se vám bude líbit a číst stejně tak dobře, jako se mě psala.

Černá kam se podíváš

Na to místo Dee přiložila palec a pomyslela na slovo uvolnit. Znaky se rozzářily a vejce najednou zmizelo.

Místo, na kterém dívka stála, zalilo jasné světlo. Před Destiny se objevila silueta nějakého zvířete. Díky všudypřítomné záři nešly dost dobře rozeznat detaily, ale vypadalo to, jako nějaká kočkovitá šelma. Když světlo zmizelo, mohla se konečně podívat na svého budoucí společníka.

Asi tři metry od ní stál panter, černější než nejtemnější noc. To byla vlastně špatná definice. Jeho barva spíš připomínala vesmír bez jediné hvězdy. Indigové oči si jí měřily zkoumavým a tu a tam dokonce hodnotícím pohledem. Dravec kolem ní začal tiše kroužit. Vrčel, několikrát zavětřil a stále zmenšoval kruhy, ve kterých se pohyboval. Destiny se za celou tu dobu ani nepohnula a ostražitě ho sledovala. Trochu nevěděla, co si o tom má vlastně myslet, ale necítila strach. Když si tuto prostou skutečnost uvědomila, byl to pro ní docela šok. Sama netušila, proč tomu tak je, ale v jeho přítomnosti se cítila bezpečně. I když nevypadal zrovna přívětivě.

Zničehonic proti ní bez varování vyrazil. V tlamě se mu na slunci leskly vyceněné zuby a dívka nepochybovala, že jsou ostré jako žiletky. Chtěla se pohnout, ucuknout, nebo jakkoli jinak zareagovat, ale nešlo to. Stála na místě, jako by jí tam někdo přikoval a nemohla se ani pohnout.

Panter už byl jen kousek od ní. Teď si mohla dokonale prohlédnout jeho oči, od kterých celou tu dobu nemohla odtrhnout pohled. Když už byl snad jen dvacet centimetrů od ní, zastavil se. Na chvilku to vypadalo, jako by zkameněl. Jen do té doby než zašvihal ocasem ze strany na stranu a zvědavě naklonil hlavu a přimhouřil oči.

Odvážná, ozval se jí v hlavě tajemný, sametový hlas. Svým způsobem uklidňující, ale i autoritativní. To se mi líbí. Nyní v něm uslyšela náznak úsměvu. Napodruhé se jí zdál mnohem zpěvnější. Když se nad tím zamyslela, tak to nebyla úplně dobrá volba slov. Melodický, to bylo to pravé.

Chvilku si ji ještě prohlížel, ale potom přišel blíž a čumákem drcnul do její dlaně. Sedl si jí u nohou a podíval se na ní modrým pohledem. Rusovláska se neovládla a musela ho poškrábat na hlavě. Evidentně se mu to líbilo. Více se o ní opřel a slastně zavřel oči. Destiny k němu přiklela a okázale ignorovala fakt, že teď už byl vyšší, než ona.

Když si to srovnala v hlavě, došla k závěru, že si jí chtěl prostě otestovat. A odpustila mu to. Sice jí to trošku vylekalo, ale ne natolik, aby se ho vyloženě bála. Nakonec musela uznat, že by s ním mohla být docela zábava.

Ahoj Destiny. Asi jsem se ještě nepředstavil. Mé jméno je Tenebris a velmi rád tě poznávám. Slova, která uslyšela, byla pronesena jakoby s úctou. Dee se stále snažila přijít na to, odkud vycházejí. Bylo jí jasné, že zvíře by asi neotevřelo tlamu a nemluvilo, jako normální člověk. Tohle však bylo divné. Asi to bude nějaká forma telepatie, pomyslela si.