Zajatci pravdy

Kapitola CII~

Ahojky. je tu nová kapitola a já doufám, že se vám bude náležitě líbit. Byla to makačka, ale zvládla jsem jí. No popravdě CVII je mnohem horší. Od nynějška vydávám zase NORMÁLNĚ. Tak zatím pá. Už musim do práce.

O dva měsíce později

Raven ležela pod stromem a poslouchala vesele prozpěvující ptáky. Jaro bylo v plném proudu, ale to rozhodně neznamenalo, že by nebylo teplo. Bylo a to docela dost. Pro osmou větev je to docela neobvyklé, ale všechno nemůže být jako podle pravítka, pomyslela si bělovlasá zaklínačka, která hleděla do koruny dubu, pod kterým odpočívala. Jeho silný kmen a majestátní koruna poskytovaly úkryt před slunečními paprsky nejen jí, ale i několika dalším živočichům.

O několik větví výš si zrovna čistil peří nějaký zpívající opeřenec a v jedné z mnoha dutin si své hnízdo budovala krásná, zrzavá veverka. To všechno přivádělo dívku do stavu naprosté blaženosti. Její mysl se toulala všemi možnými i nemožnými směry a nedokázala se nikde ustálit. Byla to ta forma vědomí, při němž myslíte na všechno a zároveň na nic konkrétního.

Škoda, že se tu období střídají tak rychle. Představa, že tu za tři měsíce bude zase zima je naprosto úděsná, napadlo jí a při té myšlence se jí na rtech objevil otrávený úšklebek.

Co asi dělají ostatní? Katarina, Sinac a M .... Ne na to nebudu myslet. Nekontaktovala mě a to je to jediné, co potřebuju vědět. Nejspíš jí už nestojím ani za pohled. No co, asi jsem se v ní spletla, povzdechla si v duchu Ray. Tuto svou myšlenku však ihned zavrhla. Možná o mě jen neví, ale raději jí psát nebudu. Ještě by to dopadlo jako minule, odfrkla si a pokračovala dál ve svém rozjímání.

V ten moment jí z klidného a pohodového polospáku vytrhl čísi hlas. „Raven!" zvolal někdo nedaleko.

Zaklínačka pomalu a opatrně vstala a očima bloudila po okolí. Křik se ozval zpoza domu. To by mohlo znamenat, že se sem ten jedinec teleportoval. Ale kdo by mě teď mohl shánět, řekla si v duchu. Raději si zpoza opasku vytáhla dýku a stále bez jakékoli odezvy pročesávala okolí svým orlím zrakem.

„Tak vylez prcku! Máme pro tebe novinky!" zvolal tentokrát někdo jiný. Ten hlas už Ray až moc dobře poznala.

Ale co ten tu dělá? Neměl se tu zjevit až zítra? Snad se něco nestalo, napadlo jí, ale k odpovědi se stále neměla.

„Tak tady jsi," ozvalo se za jejími zády. „Proč jsi se před námi schovávala?" hlas se přiblížil a vzápětí ucítila na svém rameni dotek chladné kůže.

„Taky tě ráda vidím L'argasi. Abych ti odpověděla na tvou otázku, ty a tvůj bráška jste mě vyrušili při odpočinku. To je taková bezva věc, kterou lidské bytosti potřebují k tomu, aby nabraly a obnovily síly. Myslela jsem si, že mě tu napadl někdo cizí a než jsem si uvědomila, že je to jen náš okouzlující generál, už jsi stál za mnou," vysvětlila mu a na tváři ze jí objevil potměšilý úsměv.

„Koukám, že se učíš rychle. Už mluvíš skoro stejně jako my," vrátil jí jízlivost a čekal na odpověď.

Dívka jen pohodila hlavou, až jí vlasy zavlály kolem obličeje. S tímhle přirovnáním totiž absolutně nesouhlasila a L'argase prostě hrozně bavilo jí s tím neustále otravovat.

„Ale bratře, co to zase děláš. Když víš, že jí to vadí, tak bys toho mohl alespoň na chvilku nechat. Stále jí jen provokuješ a pak to zase skončí hádkou," postěžoval si nově příchozí. Luk, ve své elfské podobě, si to k nim rychle rázoval. Bílý plášť za ním povlával a dlouhé kroky ho sebevědomě nesly k jeho cíli. Raven musela uznat, že na něm něco je.