Zajatci pravdy

Kapitola CLV~

Ahoj, kapitola je tu. Dnes se omlouvám, ale nemám na kecy náladu. Děkuji za podporu.

Ray si musela vyčistit hlavu, dokud na to měla ještě čas.

Společně tam seděli a jejich mysli byly propojené, jako snad nikdy předtím. Ray si ani netroufla odhadovat, kde jeden z nich končí a ten dtuhý začíná. Jejich vědomí byla jedním. Dívka cítila drakovy pocity i touhy. Cítila jeho radost z tohoto setkání, ale i strach z budoucnosti, která by mohla následovat. To vše korunovalo leknutí z plánu, který si vytyčila. Elfka moc dobře věděla, že ho nebude schvalovat. Proč by to také dělal. Nebylo to pro ní ani příjemné natož bezpečné. Dokonce by se to nedalo považovat ani za rozumné, ale ona prostě neměla na výběr musela to udělat nejen kvůli sobě, ale i kvůli ostatním. Jedině tak měli šanci, že se otamtud dříve nebo později dostanou. Také to mělo ještě jeden důvod, který dívka raději nepřiznávala ani sama sobě. Vždy když se k té myšlence byť jen přiblížila, už jí její vědomí nutilo, že se má soustředit na mnohem podstatnější věci. A potom to ucítila. Tu krásu plného a ničím nerušeného spojení se svým Ochráncem. Oba v tu chvíli měli polovinu energie toho druhého. Ale Ray věděla, že teď to už musí přerušit. Ona sama na začátku celého rituálnu neměla ani polovinu své síly. Její tělo jí muselo vyrobit, aby jí mohla předat svému drakovi. Elfka moc dobře věděla, že si to zanedlouho vybere svou daň, ale ještě trocha času jí přece jen zbyla.

Ray oddálila své ruce od drakova čumáku a otevřela své zelenomodré oči. Její pohled putoval po jeskyni a snažil se vyhledat jejího šedovlasého průvodce, který je celou dobu se zaujetím pozoroval. Sice tam takhle seděli několik hodin, ale to pro Xavije nic nebylo. Vždyť elfové mají času dost. Nelámou si hlavu s tím, jak rychle jim život utíká mezi prsty. Proč by také měli, když pro sebe mají celou věčnost.

"Hotovi?" zeptal se Dot'rath a z jeho slov byla vyloženě slyšet ta nelibost, která se mu leskla v očích. Ray nevěděla, proč to v jeho hlase slyší, ale bylo jí jasné, že se mu její rozhodnutí nebude líbit. Měla dokonce neblahé tušení, že on už tuší, co bude následovat.

"Ano," odpověděla mu a trochu zahanbeně se na něj podívala. Nechtěla mu to řikat, ale neměla na výběr.

"Nechceš doufám doopravdy udělat to, na co jsi celou dobu myslela?" Nevěřícně vykřikl elf a začal přecházet po místnosti. Vypadal nešťastně a nervózně. Dokonce kolem něj začala problikávat jeho energie. V ten moment dívka zalapala po dechu. Modrá, černá a bílá vytryskly na povrch a obalily jeho psostavu tak, že skoro nebyla vidět. Energie se s naším věkem zvyšuje, vytanula jí na mysl jedna L'argasova poučka a ona teď doopravdy pochopila, jak to vlastně myslel.

Ale mnohem podstatnější pro ní nyní bylo, že jeho Sio hrálo úplně stejnými barvami, jako to její. To není možné, pomyslela si a v hlavě jí začaly vířit pochybovačné myšlenky. Vždyť to přece nejde! Jak by mol být on moje spřízněná duše. Vždyť je o tolik starší než já! Sakra! Ani ho neznám, říkala si v duchu ale najednou, jako by se roztáhla opona a tmou zazářilo světlo.

"Dorian," vydechla a podívala se na něj s otázkou v očích. On jen přikývl a Ray zůstala stát jako zasažená bleskem. Jak je možné, že jsem si té podobnosti nevšimla dřív! To jsem tak hloupá? nadávala si a víc se zaměřila na jeho oči. Byly úplně stejné, jaké si je pamatovala.

"Řekni mi, co chceš dělat. Sice už tuším, ale chci, abys mi to pověděla do očí," pronesl a v hlase mu zaznívala lítost. Bylo vidět, že to nechápe a má o ní strach.

"Vzdám se," zašeptala Ray a podívala se po svém opatrovníkovi, nebo jak jinak by ho vlastně měla nazývat.

"Ale proč! Vždyť můžeš být na svobodě. Sice bys nemohla být pohromadě s námi ostatními, ale kdyby ses často přesouvala, nikdy by tě nemuseli odhalit. Jejich zařízení nejsou tak rychlá ani přesná, aby tě vypátrala ihned. Víš vůbec, co by ti mohli udělat? Xavijové nikdy nebyli trpěliví a neuměli odpouštět tak, jako Zentiové. Znám to víc než dobře! Kdysi jsem jim měl vládnout! Sakra Ray, to si to opravdu nemůžeš ještě rozmyslet?" naléhal na ní a mladá elfka na chvilku zaváhala. Jako by přesně to byl podnět pro Dot'ratha, aby pokračoval: "Co si tím chceš dokázat? Stále to nechápu. Mohla bys žít v klidu někde v ústraní. Nemohla by ses sice moc projevovat, ale alespoň by se to dalo považovat za život. Nemusela by ses zodpovídat nějakému samolibému generálovi a jen čekat, až ti něco udělá!"