Zajatci pravdy

Kapitola XLIX~

Raven

Prosím už buďte ticho! prosila Ray. V hlavě se jí ozývalo nespočet hlasů. Každý byl jiný, jeden hluboký a druhý dětský. Všechny se snažily překřičet ostatní, nebo to tak alespoň vypadalo. Ray už se přestala snažit o jakýkoli odpor. Své tělo už dávno přestala vnímat. Místo toho se pokusila zaměřit na myšlenky, které jí probíhaly hlavou. Jen aby, alespoň na okamžik, unikla od bolesti, kterou jí způsobovalo moře zvuků v její hlavě.

Luk? Co když se o mě bojí? Proč jsem se jen s ním musela hádat? Jsem hloupá. Myslela jsem, že ke mě bude upřímný. Nebo jsem se snad spletla? Jsou to doopravdy všechno jenom náhody? pokládala si otázky, ale ani na jednu z nich nedokázala odpovědět.

Najednou v té změti zvuků, hlasů a bůh ví čeho ještě, uslyšela známou melodii. Slova písně na ní začala útočit, jako roj rozběsněných vos.

Heaven's gone the battle's won
I had to say goodbye
Lived and learned from every fable
Written by your mind
And I wonder how to move on
From all I had inside
Place my cards upon the table
In blood I draw the line
I've given all my pride

Living a life of misery
Always there, just underneath
Haunting me, quietly alone
(It's killing me, killing me)
Dead and gone, what's done is done
You were all I have become
I'm letting go of what I once believed
So goodbye agony

To není možné, pomyslela si dívka, hned jak si uvědomila, co vlastně slyší. Teskná melodie a velmi podobně laděný text jí rozechvíval srdce starými vzpomínkami. Zvuk kytar jí připomněl její vlastní nejoblíbenější píseň In the End. Proč to slyším! Proč mi to děláš, mé zvrácené podvědomí?! Musíš mi je stále dokola připomínat! Křičela v duchu. A snažila se bránit starým, hluboko pohřbeným vzpomínkám, ale nešlo to. Jako by žily vlastním životem a probíjely si cestu z nitra její duše.

***

Malá, asi tak šestiletá holčička, seděla v pokoji na gauči a hrála si s modelem vesmírné lodi. Sice to k dívce moc nehodilo, ale to jí ani v nejmenším netrápilo. Dlouhé černé vlasy jí padaly do obličeje, takže si je musela pořád strkat za uši.

Najednou, odkudsi z druhého patra uslyšela podivnou hudbu. Sice už od svého bratra něco podobného znala, ale tohle bylo jiné. Její rodiče se mnohokrát vyjádřili o jeho hudbě, jako o disharmonickém blití. I Raven musela uznat, že to byl asi trochu ostrý výraz, ale mnohdy to doopravdy vystihoval.

Holčičku to zaujalo a přestože věděla, že její bráška něco dělá, musela se za ním dojít podívat.

Pomalu vystoupala po schodech, prošla chodbou, pootevřela dveře a nesměle nakoukla do Andyho pokoje.

Černovlasý mladík seděl skloněný u psacího stolu a cosi počítal. Alespoň si to myslela. Nechtěla ho rušit, jen jí zajímalo, co je to za písničku. Moc se jí líbila a tak se konečně osmělila a docupitala až k němu.