Zajatci pravdy

Kapitola XLI~

Ahojky tak jsem tu s novým dílem. Snad se vám bude líbit. Je sice trochu na uvolnění. Řekla bych, že je to potřeba, vzhledem k následujícím událostem. No nebudu spoilerovat.

Dárek

Raven se probudila brzy ráno, ještě za úsvitu.
Chvilku se rozkoukávala a když zjistila, že je ve svém pokoji ve skrytém údolí, sama se pro sebe usmála. Vzpomněla si totiž na včerejší večer. Nakonec to byla docela zábava. Ovšem když si vybavila poslední rozhovor, trochu se zamračila. Dneska měli jít trénovat s Destiny a Ddm. To by samo o sobě nemuselo být tak špatné. Jen kdyby jim neslíbila, že je seznámí s jejich aktuální situací. No budu se muset snažit, aby na to čas nezbyl, pomyslela si a rychle se oblékla. Najednou koutkem oka postřehla cosi bílého v rohu místnosti. Byla si stoprocentně jistá, že to tam včera ještě nebylo. Najednou​ se to pohnulo. Raven polekaně nadskočila a prudce sebou trhla. Na bidýlku tam seděl Luk a spal, s hlavou zastrčenou pod křídlem. Vypadal při tom tak nevinně. Jako by se nikdy nic nestalo. Raven se pro sebe usmála, ale raději ho nebudila. Stále měla pocit, že by debata s ním nemusela dopadnout zrovna dobře. Potichu a opatrně vklouzla do koupelny, kde se učesala a umyla si obličej. Dohromady jí to netrvalo ani pět minut. Když opět vešla do svých obytných prostor, měla neposedné vlasy sepnuté do drdolu, ze kterého tu a tam trčel nějaký ten bílý pramínek.

Raven rychle popadla tašku přes rameno a chtěla vyrazit ven. Už sahala po klice, když v tom se za ní ozvalo zašustění ptačích křídel. Dívka se otočila a pohlédla na Luka, který se protahoval.

Tak a nenápadný ústup se nekoná, pomyslela si Ray a trochu se zamračila. Samozřejmě tak, aby to opeřenec neviděl.

Kam jdeš? Otázka jí v hlavě vyloženě rezonovala.

Do města, odpověděla mu naprosto bez výrazu.

Proč? zpovídal jí dál. V tu chvíli z jeho slov nebyla schopná vyčíst vůbec nic.

Tohle je snad nějaký výslech?! Ray zvýšila intenzitu svých myšlenek. Nelíbilo se jí, kam tento rozhovor směřuje.

Ne. Jenom to chci vědět, ale pokud ti to vadí, klidně můžu zase odletět. Je to jen na tobě, hlas se mu chvěl potlačovanými emocemi. I když ho dívka slyšela jen ve své hlavě, stejně se dal jeho vztek dost dobře rozpoznat.

Proč tu vlastně vedeme tenhle trapný rozhovor Luku? Je to nutný? Proč mi sakra nechceš říct pravdu? Bělovláska nebyla naštvaná. Touhle fází si prošla už včera. Cítila jen zklamání. Pořád se sama sebe ptala: Proč mi sakra nedůvěřuje? Myslela jsem si, že jsme přátelé. Nebo je to tím, že jsem člověk? Jenom podřadný druh. Nestojím mu snad za tu špetku důvěry? Vždyť bych ho nikdy nezradila! To snad ví! Nebo ne? Raven z toho byla vždycky smutná. Myslela na to dost často, ale nikdy nedovolila jediné myšlence, aby pronikla na povrch. Luk se to prostě nesměl dozvědět, jinak by mu bylo všechno hned jasné.

Ale já před tebou nic netajím! Copak to nemůžeš pochopit Raven?! Pobouřeně zakrákal a zamával křídly.

Víš co? Pojďme to nechat být. Až budeš chtít, řekneš mi všechno sám. Bělovláska zakončila debatu na toto téma. Neměla na ní náladu. Raději nadhodila něco jiného: Chceš letět s námi, nebo si půjdeš po svém?

Klidně poletím s vámi. Stejně nemám nic na práci. Jo a když jsem byl pryč, trochu jsem se zlepšil. Už to nebude dlouho trvat a budeme moc vybrat další schopnost, pochlubil se.