Zajatci pravdy

Kapitola CXXXVIII~

"Co se stalo?" zeptala se hned potom, co se Lau'reth ujistil, že je v pořádku a může vstát.

"Měla jsi menší, jak bych to jen stručně řekl, doučování s Ge'elsem," vysypal ze sebe a dívce se na tváři objevil nechápavý výraz. Ihned se jí začaly vybavovat vzpomínky na hodinu boje. Chvíli nechápala, co se mohlo pokazit, když se konečně dostala ke kritické části. Jako by se jí všechno vybavovalo postupně.

"Já toho vrchního generála tak nenávidim. Nevěřila jsem, že někdy slovo nenávist vypustím z pusy v souvislosti s nějakou živou bytostí, ale je to tak. Sakra! Na co myslel! Neovládám své schopnosti, natož své tělo. Zentiové v mém věku se učí bojovat až půl roku po přeměně. Jejich tělo by nemuselo vydržet zátěž, na kterou nebyli připraveni. A on mě zmlátí prakticky do bezvědomí! Proč to udělal?! Zrovna jsem si začínala myslet, že není tak špatný a on je to takový...! Já ani nevim, jak to mam nějak slušně vyjádřit," prskala Ray'lith a velmi naštvaně přecházela po místnosti. "Hovado!" vykřikla zničeho nic zastavila se uprostřed místnosti. Jak Lauee, tak mladá Zentii stáli zády ke vchodovým dveřím. Najednou se ozvalo tiché cvaknutí.

Oba se naráz otočili a pohlédli tím směrem, ovšem nikoho nezahlédli. Snažili se najít alespoň stopy po přítomnosti někoho cizího, ale neobjevili nic. Tedy, Ray nic nenašla. Luk zbledl o něco více, než obvykle, ale nechal si své podezření pro sebe. Neměl v úmyslul svou kamarádku ještě víc děsit. Už teď jí nezáviděl situaci ve které se ocitla. Nechtěl by, aby ho měl na starosti byť jediný z jeho bratrů a ona schytala rovnou dva. Smolařka, pomyslel si a věnoval jí jeden soucitný pohled.

"Jak ti je?" ptal se starostlivě Xavij a změřil si jí od hlavy až k patě. Dívka se posadila na postel a poklepala na místo vedle sebe. Lauee se posadil a vyčkával.

"Je mi docela dobře. Možná tě to překvapuje, ale regeneruji stejně rychle, jako vy ostatní. To je tak jediné, co mi pomohlo. Modřiny už nemám a nalomená ruka už taky vypadá jen jako naražená. Do zítřka by to mělo být v pořádku," pronesla bělovlasá a chtěla ještě pokračovat.

"Moc dobře víš, že na to jsem se neptal," zabručel blondýn a čekal na její reakci.

"Aha," zarazila se bojovnice a trochu jí poklesla ramena. Už nevypadala tak optimisticky a v očích se jí odrážel smutek. "No, já vlastně ani sama nevím. Nezapadám sem. Cítím to. Možná je to jenom můj pocit, ale přijde mi, že se od normálních Xavijů liším hned v několika věcech. Nemyslím vzhledem, to ne, ale povahově. Tím nechci říct, že bych neměla ráda boj. Mám ho ráda, ale ostatní to berou tak nějak s nadhledem. Já při tom myslím na ty, proti kterým bojuji. A na ty, za které bojuji. U vás vidím hlavně potěšení z akce samotné a to mě prostě chybí. Nevím proč. A taky se mi několikrát za sebou zdály divné a až moc reálné sny. Bojím se, co by mohlo nastat," vysypala to ze sebe Ray a ztrápeně se zadívala na svého nejlepšího přítele.

"Nemusíš se bát. Takovéhle pocity má ze začátku každý," snažil se jí nějak povzbudit nejmladší princ.

"Tím si právě nejsem tak docela jistá," řekla dívka a sklopila pohled k zemi.

"Moc dobře chápu tvé pocity Ray, ale je tu jedna věc, na kterou bych tě chtěl upozornit. Neříká se mi to lehce, protože vím, že máš L'argase nějakým podivným způsobem ráda. Tedy v rámci možností. Mít rád toho arogantního pitomce je dost těžký úkol, ale to jsem odbočil. Víš, dříve se přiřazovali vůdci a kandidáti pouze opačného pohlaví. Mělo o hned několik důvodů. Tato tradice v průběhu let vymizela, ale do určité míry stále zůstává z části zachována," začal Lau'reth ale najednou se zasekl. Vypadalo to, jako by snad ani nechtěl pokračovat.