Zajatci pravdy

Kapitola CXXXIX~

Ahojky. Nová kapitola je tu a já se moc omlouvám že poslední dobou moc nestíhám psát autorské kecy. To ovšem neznamená, že nemáte komentovat. Jsem moc ráda když komentujete. Ostatně vaše teorie jsou pro mě celkem zajímavé. Já mám ten nadhled a snažím se vám nic neprozradit. No doufám, že se vám kapča zalíbí. Tak zatím :) Nikdy bych nevěřila, že se to stane, ale díky vám má tento příběh už 50000 přečtení. Moc vám děkuju :*

Oba mlčeli. Nikdo z nich k tomu nechtěl říct ani jediné slovo. Až konečně se jeden z nich odvážil prolomit to ticho, které začalo být až přespříliš tíživé. "Tak jak jsi na tom?" zeptal se starostlivě L'argas a pohlédl na svou chráněnku.

"Proč se mě na to všichni stále dokola ptáte?! Je mi fajn! Sice mi tu z toho už pomalu přeskakuje, ale jinak jsem docela v pořádku, mistře!" prskla naštvaně a vstala ze židle, na které do té doby seděla. Zpříma se svému Vůdci zahleděla do očí. Byla z ní cítit síla. I po takovém zážitku, kterým si prošla, se její energie obnovovala velmi rychle a s narůstajícím vztekem se stávala až příliš nestabilní.

"Nemusíš být hned protivná. Jen jsem se zeptal!" ohradil se starší a také vstal. Ihned však navázal: "Za posledních několik hodin jsi se neskutečně změnila. Co se s tebou stalo? To tě tak rozčílil můj bratr? Ano, chápu, je to idiot. Zbít někoho, kdo nemá zkušenosti je zbabělé a nemorální. Musel to pro tebe být šok. Ale to není důvod, abys vyskakovala na všechny ostatní! Uvědom si, že kdybychom teď byli na veřejnosti, musel bych ti vrazit přinejmenším takovou, že bys vzala druhou o stěnu. Tomu se mezi Xaviji říká výchovné metody a já nechci, abychom se k tomu někdy museli uchylovat. Mým nadřízeným a královně by to jistě udělalo radost, ale u všech bohů které vyznávám, prosím nenuť mě k tomu!" poźádal jí její nadřízený. Ze začátku dívka jeho slova skoro nerozeznala, jak tiše je vyslovoval, ale ke konci na ní skoro křičel. Vypadalo to, že se o ní opravdu bojí.

"Ano změnila! Pokud sis nevšiml, tak poslední dobou dost špatně spím. Moc dobře víš, co zahrnuje komunikace pomocí ochránců. Potom ti možná dojde, že jsem se s někým spojila a víš co? Nikdo mi nevěří a to jen kvůli změně barvy vlasů! Kdybych alespoň věděla kdo jsem, ale to já nevím! Neznám svojí rodinu! Nevím kam patřím! Nezapadám mezi Xavije, ale rozhodně nepatřím mezi mírumilovné Zentije. Tak mi potom vysvětli, kdo vlastně jsem! Můj vlastní Ochránce stále jen mlží! A ke všemu mi přijde, jako by na mně tyhle stěny padaly! Jsme tu zavření jako v kleci. V jedné velké kovové krabici! Doteď to nebylo tak hrozné! Asi jste si nevšimli, ale já nejsem Xávi. Potřebuju volnost! Musím cítit vítr, který mi hladí šupiny a napíná blanitá křídla. Potřebuji se spojit se svým Ochráncem, jinak se naše pouto zpřetrhá! Neviděla jsem ho od té doby, co jsem se narodila! Takhle už to dál prostě nejde!" zvyšovala hlas i Ray a hleděla mu zpříma do očí.

"Teď se hlavně musíš uklidnit. Chápu, že tě to tu ničí, ale já s tím nemůžu absolutně nic udělat," rozhodil rukama Xavij a zadíval se na svou svěřenkyni.

"Já vím," pronesla již mírněji Ray a snažila se ze všech sil rozdýchat své rozčilení. Nechápala, co jí to popadlo, ale poslední dobou se jí zdálo, že vůbec není ve své kůži. Nutno dodat, že Ge'els mi taky moc nepomohl, pomyslela si dívka a prohrábla si rukou své bílé vlasy.

"Ray, já nemohu tvrdit, že ti rozumím. Vyrůstal jsem tady ale nikdy jsem nebyl bez svého Ochránce," povzdechl si generál a přešel k dívce. Ta se na něj jen ublíženě dívala.

"Proč jsi mi to sakra neřekl," povzdechla si dívka, zhroutila se na židli a dala si hlavu do dlaní.

"Chtěla bys snad, aby tě kvůli tomu učil někdo jiný?" ptal se, možná trochu zklamaně, generál.