Zajatci pravdy

Kapitola I~

Tak jsem tu s novým dílem trochu dřív. Řekla jsem si, že když je to ten začátek, tak bych mohla vydávat trochu častěji. Uvidíme, jak dlouho mi to vydrží. 😁

Raven stála před vchodem do vysoké, poněkud omšelé vypadající budovy. Omítka byla na několika místech opadaná, okna stará a špatně těsnící. Chtěla si jen na chvíli provětrat hlavu. Po téměř probdělé noci byla unavená, ale představa, že by měla usnout, pro ní byla ještě mnohem horší. Zase by se jí zdál ten sen. Bohužel to nebyl tak úplně sen. Byla to její vzpomínka. Naštěstí se tentokrát ještě nedostala do té nejhorší části.

- flashback -

Ruku pomalu zvedl k místu, kde předpokládala, že by měl mít ústa a naznačil, ať je ticho.

Cizinec pomalu spustil ruku podél těla. Otočil se a zamířil k východu. Najednou se jí prostě ztratil z dohledu. Jako by se vypařil. Po chvilce se ozvalo bouchnutí dveří . V prázdném domě to znělo skoro jako výstřel. Byla potichu jako myška. Skoro se bála i dýchat. Oči upírala na pootevřené dveře skříně a nemohla uvěřit tomu, co se právě stalo. Proč sem nejdřív přišel a pak mě nechal na pokoji? Jak mohl znát lidské posunky? Co jsou oni vlastně zač? Co chtějí?

Myšlenky, které jí běžely hlavou, byly jedna temnější, než druhá. Vzpomínala si na všechny sci-fi filmy, které kdy viděla. Třeba ten nejstarší, s názvem Vetřelec. Ten se dochoval až do dnešní doby. Viděla na něj upoutávku v televizi a potom týden nemohla usnout beze strachu. V dalších bylo lidstvo buďto vyhlazeno, nebo zotročeno. To nebyly moc povzbudivé vyhlídky.

Když se po dlouhé době konečně odvážila vylézt ze skříně, nikdo tam už nebyl. Byla hrozně vyděšená. Pomalu se plížila domem a opatrně vykukovala zpoza rohů. Co když tu jsou někde další? Takhle asi během půl hodiny prozkoumala celý dům. Byl úplně prázdný. Oddechla si a svalila se na pohovku, ale temné myšlenky stále zahlcovaly její mysl. A ani po hodině se strop, na který hleděla nezměnil.

Po docela dlouhé době se posadila a nemohla si vzpomenout, na co vlastně myslela. Asi toho na ní bylo moc. Možná i na chvilku usnula. Pomalu se zvedla a zase zapnula televizi. Zeď před ní na chvilku jako by zmizela a místo ní se objevil seznam kanálů. Chvíli si projížděla jednotlivé programy, ale nenašla nic, co by bylo alespoň trochu uvolňující. Nakonec to vzdala a nechala tam běžet nejnovější zprávy.

"....útočníci již obsadili téměř všechny vědecké, vojenské a politické instituce. Útoky na civilní obyvatelstvo zatím nejsou hlášeny. Počty padlých vojáků jsou naproti tomu velké. Téměř nikdo nepřežije přímou konfrontaci s nimi...," hlas moderátora byl přiškrcený a znepokojený. Na zdi za ním se objevovaly snímky černě oděných postav s pistolemi a světelnými meči. Právě tam byl obrázek Cizinců, postupujících směrem k jí velmi dobře známé budově.

"Jedna z mála zatím neobsazených budov, je ústředí NASA ve Washingtonu,... ," moderátor chtěl asi říct něco dalšího, ale to už zařízení vypnula. Takže mí rodiče jsou v bezpečí. Prozatím.

S tou myšlenkou se stočila na gauči do klubíčka a okamžitě usnula. Ani si neuvědomila, kolik je vlastně hodin. Její tělo už dál nebylo schopné unést fyzické i psychické napětí tohoto osudového dne. To ale ještě netušila, co jí přinese ten další.

***

Ráno jí probudilo hlasité bušení na dveře. Vstala a pomalu šla ke vstupním dveřím. Kdo by to mohl být? V podstatě ani nevěděla, kolik je hodin. Sice nebyl víkend, ale pochybovala, že po včerejšku by někdo šel do školy. Ona tedy rozhodně ne. Možná se vám její přístup zdá dětinský, ale měla na to právo. Co udělá sedmileté dítě, které je samo doma při útoku mimozemšťanů? Nevíte? Ona to taky nevěděla.