Zajatci pravdy

Kapitola XXII~

Ahojte. Asi jste si stihli všimnout, že jsem opět změnila obálku. Je to z toho důvodu, že jsem jí konečně dovedla k dokonalosti. Doufám, že to nikomu nevadí. Do příští kapitoly dám tu starou, aby neupadla v zapomění.

Stíny tajemství

Maleken- 11 měsíců po odchodu Raven

Černovlasá dívka se opírala o zeď před vchodem do budovy školy. Její černá kožená bunda byla v přímém kontrastu s barevnými tílky a kraťasy ostatních. U ní to sice nebylo nic neobvyklého, protože takhle se oblékala vždycky, ale i tak si jí většina ostatních studentů nesouhlasně měřila.
Od té doby, co odešla její nejlepší kamarádka, se u ní skoro nic nezměnilo. Kromě rozšiřující se sbírky metalových triček samozřejmě. Ale přece jen to nebylo stejné, jako předtím. Jenom si toho nikdo nevšiml.

Maleken byla ještě zamlklejší a trochu tišší než předtím. Přestože se to v přítomnosti ostatních snažila skrývat, neutajila to úplně přede všemi. Několik holek z nižších ročníků, si toho všimlo. Bavila se s nimi trochu už dřív, ale teď to byli skoro jediní lidé, se kterými se mimo Server stýkala.

Hned po ravenině odchodu se sešla s těmi kluky z klanu Stínů, kteří žili nejblíž a nemuseli tím pádem cestoval přes půl světa. Měli toho docela dost na probírání. Bylo nezvykle příjemné vidět je i ve skutečném světě.
Od jejich posledního setkání se dost změnili a Maleken musela přiznat, že většinou k lepšímu.

Černovláska najednou ucítila něčí ruku na svém rameni. Ani si neuvědomila, že si zase v duchu přehrává nejdůležitější události posledních jedenácti měsíců. Vzhlédla a uviděla usměvavý obličej, orámovaný světle hnědými vlasy. Modré oči si jí zkoumavě měřily. Chrisův výraz se změnil z veselého na starostlivý. Maleken se musela usmát tomu, jak spolehlivě dokázal číst její nálady a myšlenky.

***

Abyste to správně pochopili, v duchu ještě byla v té zastrčené kavárně, nedaleko parku na tom prvním srazu s Dark Daemonem, Jaxem a Lokim. Ano, dokonce i Loki dorazil. Evidentně se držel rady, kterou mu dala Raven. Většinu času, který spolu strávili řešili záležitosti klanu, ale nakonec přišla řeč i na jejich osobní život. Tehdy se dozvěděla, že se DD bude brzy stěhovat. S rodiči doposud žil v Los Angeles, ale kvůli práci jeho otce se že západního pobřeží budou co nevidět stěhovat do Washingtonu. Dokonce to vypadá, že by spolu měli i chodit do stejné školy. Zdálo se to jako podivná těžko uvěřitelná náhoda. Nakonec to bylo nejlepší, co se mohlo stát. Během prázdnin se pak potkali ještě několikrát a za tu krátkou dobu se hodně sblížili. Oba se nejdřív museli jeden druhému znovu představit, protože neznali svá pravá jména. Na Serveru nic takového nebylo potřeba. To byla zásada číslo jedna. Svět venku zůstává tabu.

Prázdniny skončily a hned první den ve škole nemohli její spolužáci uvěřit svým očím, když zrovna Maleken přišla do školy ruku v ruce s novým klukem. Chris, jak se DD ve skutečnosti jmenoval, chodil na víceleté gymnázium. Sice spolu netrávili tolik času, jako kdyby byl s Mal ve třídě, ale mimo školu si to víc než dostatečně vynahradili. Chrisovi rodiče trávili hodně času v práci, takže oni dva měli celý dům většinou jen pro sebe. Hodně času trávili s ostatními Stíny ve virtuální realitě. To se ale změnilo asi před dvěma měsíci.

***
Chris s Maleken seděli vedle sebe na pohovce a sledovali film, který běžel na protější zdi. Už spolu chodili víc než tři měsíce. Hodně si rozuměli, jako by se znali už dávno. Často si povídali o Raven a vzpomínali na všechny společně strávené chvíle. Mal trápila ztráta kamarádky mnohem víc, protože si byly opravdu hodně blízké, ale ve dvou to bylo o něco snesitelnější.

Chris měl ruku přehozenou kolem jejích ramen. Maleken se o něj mírně opírala a sledovala obrazovku před sebou. Najednou se její přítel pohnul a jediným nacvičeným pohybem ruky​ televizi vypnul. Jemně se na Maleken usmál a otočil jí čelem k sobě.

"Chtěl bych ti něco říct," povzdechl si, jakoby se k tomu, co bude následovat, musel dlouho odhodlávat.

Maleken to překvapilo, ale nedala na sobě nic znát. Podle Chrisova vážného obličeje poznala, že jde o něco důležitého.

"Tak povídej," vybídla ho a snažila se zachovat klidný výraz. Nikdy předtím se takhle nechoval. Bylo to neobvyklé a trochu až děsivé.

" Nikdy jsem ti neřekl, proč jsme museli tak narychlo zmizet z LA. Vlastně jsem to ještě nikdy nikomu neřekl." vysvětlil zmatené dívce. V očích se mu odrážely obavy.

Maleken jenom nadzvedla obočí a pohybem ruky ho vybídla, aby pokračoval. Začínalo to být zajímavé.

Chris si chvilku zaváhal a pak se pustil do vyprávění.
"Když jsem byl malý, moji rodiče pracovali na jedné z vojenských základen. Už si nevzpomínám kde přesně, byl jsem ještě kluk. V ten den, kdy přišli Xavijové, byli máma i táta zrovna doma. Snad měli volno, to už nevím. Pamatuju si jen, že něco rychle zadávali do počítače. S odstupen času bych řekl, že vymazali veškeré svoje lékařské a pracovní záznamy. Nevím proč ani jak to udělali, ale nejspíš se jim to povedlo. Od té doby stále častěji nebývali doma. Několikrát jsme se náhle stěhovali. Sotva jsem si někde zvykl a udělal si pár kamarádů, už jsme byli zase na cestě jinam. Vždycky jsem se jich na to ptal, ale nikdy mi nic konkrétního neodpověděli a pokaždé odvedli řeč jinam. Přestal jsem je s tím otravovat, protože jsem pochopil, že mi to říct nechtějí nebo nemohou. Až před rokem a půl kdy usoudili, že jsem na pravdu dost velký, mi konečně všechno řekli.
Když se dozvěděli o mimozemském útoku, zametli po nás veškeré stopy. Už od začátku se jim to zdálo jako prohraný boj, ale chtěli, aby alespoň někdo z vojenského personálu přežil a dokázal se postavit na odpor okupaci. Postupem času zjistili, že nebyli jediní, kdo měli tenhle nápad. Spojili se s dalšími, kteří byli jako oni a vytvořili tajnou organizaci, kterou všichni zasvěcení znají pod názvem ODBOJ."

Maleken na něj jen nevěřícně zírala a na tváři se jí objevil překvapený výraz. Chvíli trvalo, než její mozek zpracoval to, co se právě dozvěděla. Nedokázala si ani představit, jaké to pro malého Chrise muselo být. Na jednu stranu byla trochu naštvaná, že se jí nesvěřil dřív. Už se nadechovala, že mu něco řekne, ale nakonec si to rozmyslela. Ještě trochu zaváhala, pak se zhluboka nadechla a odvážila se zeptat na to, co jí zajímalo nejvíc: "A ty jsi tedy taky součástí odboje?" zašeptala sotva slyšitelně.

"Ano," odpověděl prostě. Nevěděl, co na to má víc říct. Bál se, že ho Maleken odsoudí. Nebo hůř, že se s ním rovnou rozejde, protože jí tak důležitou věc po celou dobu jejich vztahu tajil. Rozhodně nečekal, že první co z černovlásky vypadne, bude tak přímá otázka.

"A mohla bych se k vám přidat?" zeptala se Maleken a zahleděla se svému příteli do očí. Ten už chtěl něco namítnout, ale když viděl její odhodlaný výraz, nedokázal jí říct ne.

***

Možná, že kdybych se tenkrát rozhodla jinak, nemuselo to dopadnout takhle, povzdechla si černovláska. Na chvíli se v jejím obličeji mihl ztrápený výraz. Ten ale rychle zahnala a nahradila ho úsměvem. Nemusí vědět, co mi táhne hlavou. Jenom bych mu přidělávala další starosti. Satan ví, že i takhle jich má víc než dost, pomyslela si a přijala nabízenou ruku. Společně se vydali do školy. V tu chvíli ještě netušili, jak rychle se může všechno změnit.

Odpoledne se Maleken, jako ostatně vždy, sešla s Chrisem ve školní jídelně na obědě. Usadili se u stolu v koutě, co nejdál od ostatních. Chvíli si jen tak povídali, ale na obou bylo znát napětí. Jejich spolužáci tomu nepřikládali moc velkou váhu. Většina z nich předpokládala, že jejich vztah asi prochází těžkým obdobím. Ale to byli na omylu. Oba sice procházeli testem, ale zcela jiného druhu, než si mohl kdo pomyslet. Nesměli být nápadní, podezřelí ani jakkoli vybočovat z řady. Museli se tvářit jako obyčejní řadoví studenti, kteří zrovna prožívají bouřlivý vztah.

Jak Maleken tak Chris měli celý den takový podivně špatný pocit. Jako by podvědomě tušili, že se něco pokazí.

Když pak večer odcházeli na schůzku odbojářů, ani jeden z nich nepromluvil. Celou cestu se opatrně rozhlíželi kolem, jestli je někdo nesleduje.

Sledoval, ale to jejich lidské smysly nemohly zachytit.