Kapitola XVII~

2.6K 248 23
                                    

Ahojky, tak jsem tu s novou kapitolou. Konečně jsem už zpátky z chalupy a můžu vám i něco napsat. Popravdě to připojení tam bylo horší než posledně a to je co říct. No každopádně, jsem moc ráda, že mě podporujete. Proto jsem se rozhodla, že příštích několik kapitol bude s věnováním.

Jako první bych chtěla poděkovat jedné moc milé osobě. Maleken Kidham teď mluvím přímo k tobě. Jsem ti hrozně vděčná za to, že jsi mě podporovala už od začátku. Asi hlavně díky tobě jsem se dokopala psát dál. Vážně moc děkuju za všechny komentáře, votes i za podporu. Pomohla jsi mi překonat to pro mě slabší období. Proto jsem se rozhodla zmínit tě jako první.

Dračí skok

Teď nebo nikdy, pomyslela si a skočila do prázdna.

Raven ještě v letu vytáhla stříbrný meč. Potom už se jen řítila šílenou rychlostí ke svému cíli. Dračice nevypadala, že by o ní věděla. Letěla stále stejnou rychlostí přesně podle plánu. Bělovláska si už v duchu gratulovala, ale najednou nepatrně zrychlila. A taky maličko změnila směr. No do háje, to není dobré, pomyslela Raven si.

Naštěstí to nebyly zase tak zásadní změny. Jen se to celé začalo trošičku komplikovat. S drakem se i tak po krátké chvíli letu střetla. Byl to ale tvrdý náraz. Původně plánovali dračici hned zabodnout meč do zad a dostat se tak jednoduše až k srdci. Pokud by jí nezabila zranění, způsobená nečekaným útokem, tak by to byl stoprocentně následný pád. Jenomže se tak trochu netrefila.

Náraz byl sice dost tvrdý a bolelo to jako čert, ale bohužel zasáhla jen křídlo. Raven kolem sebe zběsile máchala mečem takže tomu nebohému stvoření způsobila dost bolestivě vypadající zranění. Po jejím zásahu se blána, která tvořila jednu část křídla, doslova roztrhala. Ani se nestihla "pokochat" výsledkem své práce, protože jí náraz opět odmrštil pryč od její oběti. Opět se řítila volným pádem k zemi, která se rychle přibližovala. Ještě chvíli a asi by to nebyl moc hezký pohled. Raději se rychle teleportovala na zem. Přistání bylo taky docela tvrdé. Přece jen se bělovlásce nepodařilo úplně eliminovat rychlost, kterou předtím měla. Ale byla naživu, což bylo pozitivní

Asi se ptáte, proč takhle riskovala. Mohla by být obyčejný bojovník, který si užívá zdejší prostředí. Nebo nemusela bojovat vůbec a zaměřila by se na tvorbu předmětů. Mohla v klidu žít a stát se kovářkou, kuchařkou, nebo dokonce spisovatelkou. Možností je i v této hře docela dost, ale to by jí prostě nebavilo. Chtěla využít čas, který tu mohla strávit ke svému rozvoji a ne jen nečinně přihlížet nebo se poklidné vézt po proudu. To nikdy nebyl její styl. Měla svůj plán, který hodlala uskutečnit a taky byla za poslední dobu svědkem mnoha podivných událostí, které rozhodně stály za prozkoumání. To by ale nikdy nedokázala, pokud by seděla s rukama v klíně a nic nedělala.

Najednou zpozorovala stále se zvětšující stín. Rychle vzhlédla nad sebe a uviděla rozběsněného draka, řítícího se střemhlav k zemi. Rychle se vyškrábala na nohy a co nejrychleji, tedy tak, jak jí to pohmožděné svaly dovolovaly, se rozběhla pryč. Bylo jí jasné, že při takové rychlosti a utrpěných zraněních, to dračice už nemá šanci vybrat. Její domněnka se beze zbytku potvrdila. Dračice s obrovskou ránou dopadla na zem. To už byla dívka v relativně slušné vzdálenosti, takže jí netrefil ocas, spáry ani zuřivě máchající křídla. To se ovšem nedalo říct o kouscích zeminy a kamení, které se při nárazu rozlétly na všechny strany. Několik kamenů jí zasáhlo do boku a jeden i do obličeje. Raven cítila, jak jí po tváři stéká krev. Rychle si jí utřela do rukávu a nic nedbala na rudý flek, který jí tam přibyl.

Zajatci pravdyWhere stories live. Discover now