Zajatci pravdy

Kapitola LIV~

Ahoj. Nová kapitola je tu a s ní i můj proslov. Upřímně nechápu, proč ho pokaždé píšu, ale nějak si nemůžu pomoct. Snad se vám dnešní kapitola bude líbit. Příjemně se bavte.

Vypadalo to nebezpečně, ale Ray svému ochránci věřila. Proto, když jí položil ruku mezi lopatky a jemně jí popostrčil, do něj bez sebemenšího zaváhání vešla.

Zase zavládla tma. Pomalu, ale jistě, začínám tenhle pocit nenávidět, pomyslela si skepticky. Nikdy to sice netrvalo dlouho, ale bylo to děsivé. Hodně jí to připomínalo bezvědomí. Nutno dodat, že ani ten pocit zrovna nemusela. A najednou byla ve své zahradě. Domek v šesté větvi jí přivítal s otevřenou noční náručí. Vypadalo to tam jako v pohádce. Světélkující květiny dodávaly místu až pohádkovou mystičnost. "Je pravda, že jsou trochu přerostlé, ale rozhodně to nejsou žádné masožravky," oponovala Lukovi.

"Já snad někdy řekl něco jiného?" podivil se a na vykouzlil pro ni nevinný úsměv.

"Chjo, chlapi," odtušila a teatrálně zakroutila hlavou. Celou dobu se snažila neuculovat, ale nějak jí to nešlo. Vidět Xavije, jak se směje bylo už samo i sobě dost neobvyklé. Proč tomu rovnou nenasadit korunu?

"Pf, já nejsem žádný chlap. Jsem Xavij a to je něco úplně jiného," hrál uraženého Lau'reth.

"Počkej, počkej. Tím mi tu snad chceš naznačit, že Xavijové jsou jen, no... ," Raven hledala správná slova a tváře jí začaly nabírat červený odstín.

"Pokračuj," vybídl jí Luk a čekal, co z malé pozemšťanky vypadne.

"Kolik že mají Xavijové pohlaví?" zeptala se a snažila se vypadat nezaujatě. Moc se jí to nedařilo, protože v obličeji už byla doslova rudá, jako to rajče a pohled sklopila k zemi. V tu chvíli si totiž připadala přinejmenším trapně. Ještě že byla tma. Nebylo úplně obvyklé, aby se ptala na otázky takového druhu. Původně ze sebe chtěla vypravit něco v tom smyslu, jestli náhodou není hermafrodit, ale připadalo jí o nemístné a neomalené, takže z ní nakonec vypadlo toto.

"Dvě samozřejmě. Kolik bychom jich asi tak měli mít?" zeptal se její ochránce a stále nechápal, proč se ho na to ptala.

"Bezva, přesně to jsem potřebovala slyšet," oddechla si Raven a snažila se působit normálně. Luk na ní v té tmě sice moc dobř neviděl, ale opožděně mu došlo, proč mu pokládala tak hloupou otázku. Jeho rychlý, analitický mozek stihl prověřit všechny možné varianty, ale tohle ho napadlo až mezi posledními.

"Tím jsem nechtěl říct, že nejsem muž. Jen jsem chtěl poukázat na to, že jsem Xavij, což je mnohem lepší," zasmál se a tentokrát už dokonce chápal dívčiny rozpaky.

"Dobře, už se k tomu nebudeme vracet," smetla Raven ze stolu jejich předchozí debatu a decentně si odkašlala.

"Jak chceš. Až budeš mít nějaký další dotaz ohledně anatomie mého národa, tak mi dej vědět předem. Abych se na to psychicky připravil. Nevím, jestli je můj mozek schopen zpracovat takovýhle šok bez patřičné průpravy," poškleboval se jí Luk.

"Ha ha ha, moc vtipné. Ach jo, potměšilý emzák, že já jsem něco vůbec vypustila z huby," láteřila potichu Ray, když se bok po boku vydali směrem k jejich obydlí.

"Tak konečně doma!" zvolala Ray, když vešli do předsíně. Opatrě ze sebe svěsila veškeré zbraně, až na kjednu dýku, kterou měla připnutou na pravém boku. Tu vpodstatě nikdy neodkládala. Co kdyby jí náhodou někdo přepadl. Sichr je sichr, pomyslela si, když odložila kabát, se svými tajnými skrýšemi vrhacích nožů. Dokonce i lektvary, které nosila po kapsách, vyskládala do úhledných řádek.