Zajatci pravdy

Kapitola LII~

Ahojky. Tak jsem tu s dalším dílem. Popravdě, myslím, že bude takový odpočinkovější, ale nebojte. Akce se pomalu, ale jistě blíží. No snad si ho užijete stejně, jako jsem se já vyřádila u psaní.

"No kam asi. Jestli nechceš, aby tě Maleken s Katarinou sežraly zaživa," zasmál se.

"No tak to bude zajímavé," uchechtla se a následovala Luka do temnoty.

Chvíli byla tma. Nebyla schopná rozeznat naprosto nic, ani Luka před sebou. Než si její oči stačily pořádně zvyknout, objevili se na místě, které jí bylo moc dobře známé. Západní průsmyk jí přivítal s otevřenou náručí. Byla zrovna noc, ozářená hvězdami a nikdo tu nebyl. Vlastně tu nikdo nebyl ani normálně.

"No a jsme na místě," Luk vypadal smutně. Jeho oči byly sklopené k zemi a trochu se mračil. Jako by mělo následovat něco, do čeho se mu vůbec nechtělo.

"To se připravuješ na pohřeb, nebo se jen snažíš působit depresivně?" zeptala se ho a její hlas zněl značně skepticky.

"Dochází ti vůbec, že odteď budu muset být zase v té opelichané formě. Jen křídla a spáry, no řekni mi upřímně, chtěla bys tak strávit dalších několik měsíců?" Luk se na ní sklíčeně podíval.

"A kdo řikal, že budeme stále jen dělat úkoly? Nemusíme být jen v nízkých větvích. Nezapomínej, že já jsem svými skrýšemi pověstná," upozornila ho.

"Ty nejsi překvapená?" Podivil se.

"Ne nejsem. I když jsi byl hodně přesvědčivý, rozluštila jsem tvojí hádanku," pronesla tajemně a přejela prsty po přívěsku, který se jí houpal na krku. Ve svitu měsíce se kovově zaleskl.

"Doufal jsem v to," zašeptal a trochu se pousmál.

"Ale proč jsi to tedy neřekl dřív?" otevřela téma, které jí zajímalo už docela dlouho.

Xavij se na chvilku zamyslel. Zahleděl se kamsi před sebe a vypadal, jako by byl duchem nepřítomný. Po chvíli se však probral a popošel k ní blíž.

"Víš, celá hra je monitorovaná. Můj bratr je velitelem Xavijské bezpečnosti. Nad ním, za normálních okolností, stojí už jen tři z nás. V současné době jen dva. Nechtěl jsem tě ohrozit, protože kdyby se někdo dozvěděl pravdu, mohlo by to pro tebe špatně skončit. L'argas si myslí, že ho chci sesadit a proto dělá prakticky všechno pro to, aby mě nějak zlomil. Snažil by se tě zničit jen proto, aby mě dostal na kolena. Pro tebe by to nebylo ani trochu dobré. Rychlá smrt by se pro tebe stala jednou z těch příjemnějších variant, které by mohly nastat. Nechci to říkat tak tvrdě, ale takhle to prostě je. To jen abys pochopila vážnost celé situace." Snažil se jí to vylíčit tak, aby nemusel zodpovídat žádné další otázky, ale teď už asi bylo všechno jasné.

"Dobře, jsem ráda, že jsi mi to řekl. Už na tebe nebudu tlačit. Kdybys potřeboval, jsem jedno velké ucho," mrkla na něj a trochu se usmála.

"To se opravdu nebojíš? Ani trochu? Mohla bys přece zemřít!" Luk se na ní překvapeně díval. Někdy doopravdy vůbec nechápal její myšlenkové pochody.

"Smrt není to, čeho se bojím," odpověděla mu tajemně.

"A z čeho máš tedy strach?" zajímal se Lau'reth. Odpověď na tuhle otázku ho opravdu velmi zajímala.

"Toho, že má smrt bude zbytečná. Jako smrt mých rodičů a bratra." Zmlkla a zahleděla se někam do dáli. Na tváři se jí objevil zamyšlený a bolestný výraz.

"Promiň. Nechtěl jsem otvírat staré rány," omluvil se.

"Nevadí. Máš právo to vědět. Jestliže si máme navzájem důvěřovat, měl bys alespoň tušit, jaký je můj postoj k životu i ke smrti," pokrčila rameny. "Až se budeš měnit, mám se otočit, nebo tak něco?"