Zajatci pravdy

Kapitola LVIII~

Ahooj, tak jsem tady! U týhle kapitoly jsem musela dokonce zapojit mozek, což u mě nebývá zvykem. Jak tak koukám, budu si muset do budoucna nastudovat geologické éry Země. To bude zase srandy kopec 😁😂😂 Konec mého autorského plkání, užijte si kapitolu.

Po půl hodině čtení už konečně věděla všechny podrobnosti a mohla vyrazit na místo.

Ani jí nenapadlo čekat na svého společníka, který jí při čtení celou dobu nakukoval přes rameno. Vypadal, že ho případ velmi zaujal, takže ho nemusela nijak moc pobízet. Celá cesta městem probíhala v tichosti, jak jinak. Oba měli hodně věcí na přemýšlení. Raven se mračila čím dál víc, což znamenalo, že nad něčím usilovně hloubá. Dělala to tak vždycky. Jak se asi mají ostatní? Nemůže se jim něco stát, když tam nebudu? Co když budou potřebovat pomoc a já budu moc daleko? Možná to celé byl špatný nápad. Sakra. Včera všechno vypadalo tak jasně, ale teď si svým rozhodnutím vůbec nejsem jistá, říkala si v duchu.

Její myšlenky byly tak hlasité, že je Luk slyšel, i když se odposlouchávat vůbec nesnažil.

O tom jsme se snad už jednou bavili. Raven, udělala jsi správnou věc, snažil se jí nějak uklidnit, když došli na okraj města.

Vstup do hustého zeleného lesa tvořily dvě bohatě zdobené brány. Z každé strany průchodu stál jeden elfský strážce v blyštivé, stříbrné zbroji a pozorně sledoval okolí. Když kolem nich procházeli, pokynuli jim a opět si hleděl svého.

Uvítaly je listnaté stromy, jejichž větve se vypínaly do výšky. Zelená, hustá tráva pokrývala zem, jako hustý koberec a tlumila kroky dvojice. Z dálky se ozval divoký skřek a připomněl jim tak nebezpečí, které tu sídlilo. Na druhé straně Lesa se totiž nacházela země skřetů. Nestvůry vypadaly jako lidé, až na mrtvolně bledou, popraskanou kůži a pařátů místo rukou. Tito tvorové už dávno ztratili znalosti jakékoli řeči. Jediným jejich dorozumívacím prostředkem se stalo právě ono hrdelní vrčení a výkřiky, které ani v nejmenším nepřipomínaly lidské hlasy. Primitivní zbraně, které používali, byly sice velmi jednoduché, ale v jejich rukou dostatečně smrtící. Mrštností a hbitostí se sice nevyrovnaly elfským bojovníkům, ale silou je rozhodně převyšovali.

"Raven," ozval se vpravo od ní zpěvný elfský hlas. Luk na ní zkoumavě hleděl. Levé obočí měl o něco výš, než to pravé a na tváři měl nechápavý výraz.

"Ano?" zeptala se ho váhavě. Zajímalo jí, co má na srdci. Xavijův výraz jí napověděl, že se to tentokrát nebude týkat jejich nadcházejícího pátrání. Bylo to něco osobního. Evidentně se obával, co mu na to dívka odpoví.

"Víš, ať se snažím jak chci, stále tě nedokážu pochopit. Jak je možné, že jsi přeložila tu knihu. A ke všemu naprosto plynule. Sice to někde trochu skřípalo, protože jsi to překládala ve starším dialektu,  ale i tak to nechápu. Vypadalo to, jako bys tak mluvila od narození," snažil se jí detailně popsat svojí myšlenku. Dívka se podivila, jak na to tak rychle přišel. A hlavně si moc cenila toho, že se jí svěřil a nenechává si svá podezření pro sebe.

"Víš, já to sama trochu nechápu. Mám pár určitých teorií, ale nejlepší by bylo, vysvětlit ti to úplně od začátku," řekla Raven a zastavila se. Luk chvíli nechápal její počínání. Ray se rozhlížela kolem sebe a hledala nějaké místo, které by bylo vhodné pro jejich nadcházející, soukromý rozhovor. Najednou jí do oka padl plochý kámen, který byl z větší části schovaný za nedalekým křovím. Hrozba setkání se skřety jí ani moc netrápila, protože by si s nimi rychle poradila.

Sešli z cesty po které přišli a vydali se k místu, které vybrala. Když dívka obešla strom, který jí trochu bránil ve výhledu, uviděla malou mýtinku. Nacházel se na ní jen ten jediný balvan. Bělovláska k němu došla a sedla si. Než se k ní doploužil i její průvodce, stihla si už sundat ze zad oba meče, které jí odpočinek značně znepříjemňovaly.