א חבר פון קבר

49 4 0
                                    

                             Sebastian
                             Byla zima, všude byl sníh, vlaky kvůli tomu nabírali zpoždění. Promrzlí cestující čekajíc na ony vlaky jen nadávali, a od pusy jim šel bílí dým naznačující chlad kolem nich. Teda ne že by na to neukazovali jejich péřové bundy, šály kolem krku, či u některých rukavice na rukách.  Nebylo to velké nádraží, ale i na to tu bylo dost lidí. Čekal jsem na vlak směr Praha. Rozhlížel jsem se kolem sebe, když jsem se zadíval na koleje po kterých už dlouho vlak nejezdí. Nikdy jsem nezjišťoval proč nebo kam vlak po těchto kolejí jezdil. 
Když jsem se pořádně zaměřil na koleje, uviděl jsem na nich sedět postavu, vypadala celkem nízce. Určitě to byl kluk, jelikož měl krátké vlasy. Měl roztrhané oblečení, které vypadalo že je mu velké. Bylo černě pruhované, jak v tomto počasí může na sobě mít jen něco tak lehkého, jako je toto. No už jsem se nestihl více tím zaobírat, jelikož mi přijel vlak.
                      Celí den jsem na něj nemohl přestat myslet. Pořád mi běhalo hlavou, proč seděl na těch kolejí, a jen takto oblečený. Kde má rodinu? Musel jsem se ale věnovat práci. Teď ale sedím zase ve vlaku směřující do Bohušovic nad Ohří. Když jsem dorazil, nádraží osvětlovali jen lampy. Podíval jsem se tím směrem, kde jsem ráno viděl onoho kluka, jestli tam zase nebude. A vážně seděl tam, jako by se ani z místa nehnul. Zajímalo mě proč tam sedí, ale když jsem se zeptal železničářů, zírali na mě jako na debila, a říkali že tam nikdo nesedí. Co se to tu děje? Měl jsem chuť se tam rozejít, ale už byla tma a já nebydlel zrovna blízko nádraží, a tak jsem se prostě jen rozešel domů. Jelikož jsem spisovatel nemusel jsem se zaobírat stáváním, takže je to v pohodě. 
Probudil jsem se, protřel si oči a podíval jsem se na svůj telefon kolik je vlastně hodin. Bylo 9:10 a tak jsem se vyhrabal z postele, a šel si udělat snídani. Kafe a toast to jistí skoro každí ráno co jsem začal bydlet sám. Pak jsem se oblékl do teplé bundy a šály a vyrazil směr nádraží. Rozhodl jsem se zjistit o tom tajemném klukovy na kolejích.
                  A vážně když jsem došel na nádraží a podíval se na to místo vážně tam seděl. A tak jsem se k němu potichu přiblížil, a usedl vedle něj. Prohlížel jsem si ho, když v tom se na mně podíval. Jeho výraz vypadal tak prázdně. ,,Co tu děláš?'' optal jsem se ho, on se na mně jen překvapeně podíval. ,,Ty ty mě vidíš??'' optal se mně. Já jen na souhlas kývl. ,,Co tu tedy děláš?'' optal jsem se ho znovu. ,,Čekám na vlak.'' řekl již trochu klidněji, ale za to já to nechápal. ,,Tudy vlaky nejezdí'' řekl jsem.  On se na mně podíval jak na vola. ,,Jak říkám čekám na vlak'' zopakoval. Na chvíli jsem se otočil, a když jsem svůj pohled chtěl vrátit na mladíka, nebyl tam. Hned jsem ve sněhu hledal stopy, ale žádné v něm nebyli, jako by chlapec ani nebyl. 
Onen chlapec mi neustále běhal v hlavě proto jsem si vše ohledně něj  i zapsal, jako bych ho nemohl dostat z mé hlavy. Viděl jsem ho snad úplně všude. Má mysl ho tvořila všude. Byl krásný to jsem nepopíral, ale byl zvláštně bledý, až mrtvolně. Druhý den jsem se tam vydal znovu.
Zase seděl na onom místě. Přisedl jsem si k němu, on se na mně sotva podíval. ,,Kdy ti jede vlak?'' optal jsem se ho ,,9:10 24.11.1941.'' řekl mi přesvědčeně. Co? Dělá si ten kluk srandu nebo jsem vážně zešílel. Ptal jsem se sám sebe. ,,A kdo s tebou ještě jede?'' optal jsem se znovu. ,,Jedeme všichni, protože jsme nečistí, chtějí se nás zbavit a tak nás odsud převáží jinam.'' řekl a já byl ještě víc zmatený. Kdo všichni? Kam převáží? Kdo se jich chce zbavit a koho vlastně? ptal jsem se sám sebe. 
,,Kdo všichni jedou?'' on vypadal zaraženě. ,,Copak to nevíš, ti všichni z Terezína.'' řekl jako by nic. Z Terezína? ,,Kdo se vás chce zbavit a koho vás?'' ptal jsem se dál abych to konečně mohl pochopit. ,,No přece ti příšerní nacisti. Myslí si že jen oni jsou vyvolení a mi židé jsme ti zlí co za vše můžou.'' Počkat počkat počkat? Tenhle kluk, tenhle kluk je blázen nebo už já blázním. ,,Kam vás vezou z Terezína?'' optal jsem se na další otázku. ,,Přeci do Polska tam do Osvětimi.'' řekl jen . Osvětim je přeci již nefunkční od roku 1945. Co mi to tu vykládá. 
,,Kdo vlastně jsi?'' optal jsem se znovu.,, Jsem Petr Trha.'' ,,Jak to vlastně bylo, proč vás tam vezly?'' optal jsem se ho. ,,V Terezíně bylo moc lidí, a umírali jsme nejspíš podle nich moc pomalu, ti co se snažili utéci byli zastřelení rovnou, ale i tak přibývali vězni, a tak nás cpou neustále do vlaků a posílají nás tam kde je to větší.'' jen jsem kývl že chápu.
                    Takhle jsem za ním chodil měsíc. Povídal mi jaké to ,,bylo''  v Terezíně, jak museli dřít, jak je nechali hladovět, jak je mučili. Ale nikdy nevypadal na to že by mu vadilo mi vše  vysvětlovat. Vše co mi řekl jsem si potom zapisoval. Nic jsem nechtěl zapomenout, takhle díky této knize všem vysvětlím co se v té době dělo z pohledu někoho mladého.  Zvykl jsem si na tohoto kluka nebo spíš ducha. Bylo příjemné si s ním povídat a něco se dozvědět. Dřív jsem miloval historii ale u psaní mi moc nepomůže. Tedy to jsem si do teď myslel, a koukněte na to. Tolik zajímavých příběhů, zážitků a skutečností o kterých nikdo nemá ani potuchy. 
            Dnes jsem si vzal sebou i kafe, abych náhodou nenastydl. Přisedl jsem si k němu zase na kolej a poslouchal ho. Povídal tak vcítěně, když v tom se na mně vyděšeně podíval. ,,Co se děje?'' ptal jsem se rychle, ale on jako by náhle neuměl mluvit. ,,No tak mluv se mnou'' vykřikl jsem. On se jen rozplakal a tiše pronesl ,,Můj vlak je tady.'' Koukl jsem se na čas 9:10 24.11.2022. Ne ne ne. Nesmí ho teď vzít. ,,Je mi líto, ale budu muset jít.'' pronesl a nastoupil do vlaku který jsem viděl jen já a on. A tak jsem mu jen se slzami zamával. 

                        To o čem jsem s ním mluvil, co mi řekl, co jsem si pamatoval jsem napsal do knihy, která dnes vychází. A hned na první straně je věnování. Mému učiteli a nejlepšímu kamarádovi Petru Trhovi. Ať je ti zem lehká. 

Nevím zda existuje někde zapomenutá kolej, ale tady se mi to takhle hodilo. Z těchto věcí si nejde dělat srandu. Vždy mě tohle téma bralo, a tak jsem to takto zpracoval snad se vám to bude líbit,
Váš Seba

OneShoot 2Where stories live. Discover now