"We're on some path that's set since we're born, but I still believe we can change some things. So I believe in my faith but I still don't believe in my fate." by NamJoon (BTS)
Sebastian
Byl jsem snad nikdo? Byl jsem až tak nepotřebný? Asi ano. Má rodina mě ničila, mé okolí mě ničilo. A to co mě drželo nad vodou se rozpadalo. Ale i přes to vždy když jsem vylezl ze svého pokoje, vždy když jsem opustil, ty čtyři deptající bílé zdi, nasadil jsem falešný úsměv, jako by to byl filtr. Už dlouho jsem se neusmál doopravdy. Už to byli jen falešné úsměvy, u kterých si toho nikdo nevšímal. padal jsem hluboko, propadal jsem se do temnoty mé hlavy, mého srdce. Pokud jsme ještě nějaké měl. Má rodina mě deptala, ale nevšímala si toho. Padal jsem hluboko, a na své tváři nechal hrát falešný úsměv, a stopy po slzách byli maskovány make-upem. Všichni byli slepí, nebo jsem byl až moc dobrý herec. Nikdo se nezajímal, nikdo neslyšel tiché prosby o pomoc. Viděli jen falešný úsměv, a mysleli si že je vše v pořádku, ve skutečnosti ale nebylo v pořádku vůbec nic.
Ti co mě znali mě opustily, podle nich jsem byl až moc chladný, nebo to prostě jen nebyli lidé, co by se se mnou hctěli doopravdy přátelit. Byli plný lží a falše, ale ne chvíli prospěli, na chvíli jsem se necítil sám, i když jsem měl na tváři nasazený ten falešný úsměv, který se stal mým každodením filtrem.
Mohl jsem být ve společnosti milionů lidí, a stejně mi ve skutečnosti nikdo nerozuměl. Jen předstírali že mě chápou, a nebo to prostě jen ignorovali. Každým dnem jsem se utápěl v rohu svého pokoje v slzách, i když jsem si pořád říkal, že každý může být sám. Ale ve skutečnosti mě ubíjelo to, že jsem nikoho kolem sebe neměl. Ale tak moc jsem se bál, hledat lidi kolem sebe, protože jsem se bál že mě stejně opustí. Možná by jste si řekli, že to přeháním, a že když to neskusím nezjistím to. Ale už mě opustilo tolik lidí, a nechci aby tak udělali i další. Nechci zase cítit tu prázdnotu.
A pak jsem našel BTS, ti co mi ukázali že pokud chci milovat, nejdřív musím milovat sám sebe. Že pokud se budu cítit sám, stačí se podívat na ně, a i přes to že jsou daleko, jsem sám nebyl. Oni mi dali pocit rodiny, dali mi pocit lásky a přátelství, a společně s nimi i ostatní ARMY. Ale i tak mou tvář neopouštěl falešný úsměv, a přetvářka. Protože když už jsem je našel, našli se ti co je uráželi, a když jsem je bárnil, vše se otočilo jen proti mě. A tak jsem se rozhodl mlčet. Nemluvit s těmi kdo mi jen ubližovali. Prostě a jednoduše je ignorovat.
Nehledal jsem si přátele, aby mě neopustili, nehledal jsem přítele, nehledal jsem prostě nikoho. Mými přáteli byli mý tři kočky. A jednou až i tyto tři ztratím pořídím si psa. Protože zvíře vás možná opustí, ale nikdy vás nebude kritizovat. Možná vám neodpoví, ale neurazí. Proto jsou zvířata občas lepší než lidé. Nejste sami, a nikdo vám nic neřekne, jen se tulí.
A i přes to že toto by vám mohlo přijít jako depka, chci poděkovat.
Chci poděkovat BTS za to že mi přinesli do života štětsí, i když teď se zase vytrácí s jejich odchody do armády, ale víme že se zase potkáme v roce 2025. Chci jim poděkovat za 9 a půl let co jsem s nimi mohl strávit. Chci jim poděkovat za lásku kterou dávají všem ARMY po celím světě. Chci jim poděkovat že otevřeli Magic Shop pro nás pro všechny. Chci jim poděkovat za to co dokázali a ještě dokáží.
Chci poděkovat ARMY který je respektují, dávají jim lásku, a chrání je. Ještě bude hodně práce v jejich ochraně, nevzdávejme to.
Chci poděkovat těm co mě znali, znají a poznají.
A hlavně chci poděkovat vám. Co čtete tyto příběhy, co zanecháváte hvězdičky, co zanecháváte komentáře. Moc vám děkuji, a sejdeme se u dalšího příběhu.
Váš Seba s velkým díky.
