Vymyšlený nebrat vážně
Hobi
Proč ho všichni tak moc milují? Proč všichni chtějí jen jeho, proč se všem líbí jen jeho tvorba. Copak necítím z mé hudby co jim chci říct, tu bolest z toho že všichni věnují pozornost všem ostatním, ale já jsem neustále urážen, zesměšňován a přehlížen. Nikdy jsem proti nim nic neměl, vždy jsem se snažil dělat vše dobře, ale stejěn si vždy vybrali jeho. Jednou jsem to už nezvládl a udělal něco čeho do teď lituji.
Flashback
Byli jsme zrovna ve cvičebně. Učili jsme se novou choreografii. Když v tom YoonGi spadnul, vyděšeně jsem se na něj otočil. Všichni se kolem něj seběhli. ,,Hoseoku musíš zlehčit tu choreografii, je na nás moc těžká.'' řekl NamJoon. Všichni ji zvládali, tak jakto že je najednou moc těžká? ,,Jo Hoseoku ne všichni jsou takový stroje aby to zvládli.'' vyštěkl na mě Jin. ,,Stroj? Jak jako stroj?'' vykřikl jsem. ,,Hoseoku nedělej tady ze sebe idiota, možná jsi nejlepší tanečník, ale to neznamená, že musí choreografie být tak těžké. Jsi sobecký? Ty je možná zvládáš, ale mi ne, mám toho pokrk.'' vykřikl YoonGi co se mezitím za pomoci kluků zvledl. Neudržel jsem se a vlepil mu facku, ale asi moc velkou, jelikož prstýnky na oné ruce ho hluboce poškrávali. Na jeho obličeji byla krvavá jizva. ,,Co jsi to udělal? Vypadni odsud nechci tě vidět Hoseoku.'' vykřikl po mě naštvaně NamJoon a YoonGiho už odváděli pryč. Všichni odešli, jen já zůstal a se slzami kanoucími po mých tvářích se skrčil uprostřed sálu. Hlavu položil na kolena. Když jsem se podíval před sebe, viděl jsem jen hromádku neštěstí, která neudržela, naštvání a žárlivost a tak ublížila někomu kdo za nic nemoh.
End of flashback
Od té doby se mi kluci vyhýbají, nemluví se mnou a ignorují mě. Slunečný dny se pro mě stali nebezpečný asi jako slunce upírům. Noci se pro mně stali strachem a samotou, když mě m démoni strašili, jako vlkodlaky úplněk. Jen deštivé dny dokázali vyjádřit to jak jsem se cítil. Byl jsem sám, nešťastný a bez přátel. Byla to však má vina. Kdybych tolik nežárlil, na ostatní členy, kdybych nechtěl více pozornosti. Měli pravdu, choreografie, jsem dělal těžké, ale tohle bylo poprvé po několika letech co si začali ztěžovat. Najednou jsem byl sám, bez přátel, a rodina byla tak daleko. Tanec mi vždy pomáhal zapomenout, ale tentokrát to nepomáhalo. Jako by mě mé pohyby přestali utěšovat, tak jako tomu bylo dříve. Ve studiu jsem trávil celé noci, abych pak propadl bezesnému spánku z vyčerpání. Litoval jsem toho co jsem YoonGimu provedl, ale zpátky jsem to vzít nemohl, neposlouchali by mě. A tak jsem se rzhodl udělat to co jsem chtěl vždy nejméně, odejít ze skupinu, opustit tuto báječnou rodinu.
A jak jsem se rozhodl jsem udělal, když kluci nebyli doma, sbalil jsem si věci, a mířil do společnosti. Vše jsem s nimi vyřídil a rozloučil se. Čekal jsem že se mě někdo pokusí zastavit, aspoň z manažerů či PD, ale tak se nestalo, a tak s plnýma rukama, jsem odcházel budovi BigHit. Slzy opouštěli mé oči, ale já je nezastavoval. Už teď jsem cítil odloučení, ale proč být v týmu co nejspíš o vás nestojí? Byli jsme vůbec nikdy rodina? Pokud ano proč nikdo nepřišel se zeptat jak se mám? To to všem bylo jedno? Asi ano.
Čas bez nich utíkal pomalu, začal jsem pracovat na své sólo kariéře, občas jsem tancoval na ulici stejně jako dřív. Ale chybělo mi to, chyběli mi kluci a fanoušci. Ne že by mě odstřihli i fanoušci, ale bál jsem se něco říci. Své fanoušky miluji nechci je zranit. I když mě často utěšují, a za to jsem jim vděčný. Bolelo mě že se kluci neozvali, nehledali mě? Nechyběl jsem jim? Oni mě totiž ano. Tak moc jsem toho litoval, ale vypadalo to že je YoonGi v pořádku.
YoonGi
Ten den, ten den kdy se vše posralo. Ve skutečnosti jsem na Hobiho nebyl naštvaný, kluci to zbytečně přehnali. ne že by ty choreografie byli lehké to ne, ale zase nebyli až tak těžké. Prostě jsem jen spadnul, přeci každý někdy spadne, to co však řekli kluci mě trochu překvapilo. ,,Hoseoku musíš zlehčit tu choreografii, je na nás moc těžká.'' řekl NamJoon. Nebyla nejlehčí, ale ani nejtěžší. ,,Jo Hoseoku ne všichni jsou takový stroje aby to zvládli.'' vyštěkl na mě Jin. Hobi je skvělí tanečník, ale stroj to bylo možná moc. ,,Stroj? Jak jako stroj?'' vykřikl Hobi. ,,Hoseoku nedělej tady ze sebe idiota, možná jsi nejlepší tanečník, ale to neznamená, že musí choreografie být tak těžké. Jsi sobecký? Ty je možná zvládáš, ale mi ne, mám toho pokrk.'' vykřikl jsem já, nemyslel jsem to tak, byl jsem prostě naštvaný z toho že jsem spadl. Měl jsem se ho zastat ne tohle vykřiknout sakra. To už začala má tvíř hořet bolestí, cítil jsem jak i něco po ni stéká, když jsem se tam dotkl byla to krev. Dal mi facku, a ještě k tomu mi poškrábal tvář? Bolelo to, ale jak to asi muselo bolet jeho. ,,Co jsi to udělal? Vypadni odsud nechci tě vidět Hoseoku.'' vykřikl po mě naštvaně NamJoon a už mě vedli pryč, jeli jsme do nemocnice.
Musel tam zůstat sám. Přemýšlel jsem jak na tom asi je? Poslední dobou se chová trochu divně, ale nebral jsem to v potaz. Když jsme se vrátili do dormu šel jsem do Hobiho pokoje, chtěl jsem s ním mluvit, ale on tam nebyl.
Od toho incidentu, jako by se nám vyhýbal, do dormu senevracel. Občas jsem ho viděl v tanečním studiu. Už se neusmíval, byl hubený. Co to s ním je? Proč se nám vyhýbá? Ale nejvíce mě dorazilo, když jsme po jedné zkoušce přijeli do dormu a jeho věci tam nebyli. A pak nám zavolali ze společnosti že mají pro nás oznámení a že se máme dostavit. A tak jsme hned vyjeli. Oznámení mě překvapilo. Hobi skončil? Odešel? Proč? Nic jsem nechápal. Od té doby už jsme se neviděli. Jediné jak jsme ho viděli byla jeho nová mixtape a videoklipi jinak jsme o něm žádné zprávy neměli. Chyběl mi, chyběl nám, ale nevěděli jsme kde hledat a tak jsme to vzdali.
Tak jsme přišli o naše sluníčko.
