Neslyšel jsi mě nebo si mě jen ignoroval. Volal jsem tak hlasitě o pomoc ale ty jsi nepřišel. Každý den jsem volal o pomoc, ale jako by mě nikdo ani ty neslyšel. Umíral jsem, ale nikdo to nevěděl? A nebo to věděli všichni a jen jim to bylo jedno? Až když mi zbývalo pár dní života, jako by si všichni uvědomili že už s nimi nejsem. Nikdo však nepřišel, ani moje rodina se tu neukázala. To jsem jim byl až tak moc jedno.
Můj čas se zkracoval, ležel jsem v nemocnici, sám. Když jednoho dne ke mně přivezli asi tak 12 letého kluka s tím že je můj spolubydlící. Ještě mi nebylo 18 takže jsem ležel na dětském. Ten kluk měl taky rakovinu, ale ještě léčitelnou. Bylo mi ho tak líto, je tak mladý. Nemluvil se mnou bál se, ale já se rozhodl s ním promluvit.
,,Proč za tebou nikdo ještě nepřišel?'' optal jsem se ho potichu tak abych ho nevyděsil. On se na mně podíval se skleněnýma očima. Nechtěl jsem ho rozplakat. ,,Neplač'' řekl jsem a pomalu s námahou jsem se zvedl z postele. Rozešel jsem se k té jeho. Chvíli vypadal vyděšeně, ale když věděl že ode mne mu nic nehrozí uvolnil se. ,,Tak co povíš mi proč sem nikdo nechodí?'' optal jsem se ho znovu s malým úsměvem na mé pohublé tváři. ,,Nemám rodiče, jsem z dětského domova'' řekl sklesle, a já ho pochopil. Nikdy nepoznal lásku rodiny, stejně jako já. Ano můžete si říct že rodinu mám tak jak jsem to nemohl poznat, ale mí rodiče na mně kašlali. Jezdili různě po světě a já byl doma pořád sám. Jen jsem ho pohladil po vlasech a tiše pronesl ,,Na tuhle chvíli budeš mít mě, a věř že já ti pomůžu aby jsi žil dlouho.'' on se na mně nechápavě podíval a já jen naznačil že to chápat nemusí.
S doktory jsem se dohodl že před ním nebudou dávat vědět můj stav, že on si zaslouží pocítit štěstí. A oni souhlasily, byli rádi, že díky němu jsem se zase usmíval. Tenhle kluk byl moc mladý na to aby zemřel. Bylo mi ho tak líto, a tak jsem se i domluvil s doktory že pokud to půjde použijí mojí kostní dřeň. A ono to vážně šlo. On se uzdravoval a já se cítil unavenější, ale to jsem před ním nedával znát.
Doktoři vše chápali a dokonce mi pomáhali udělat tomuto malému špuntovy radost. Kam on půjde pokud se uzdraví. Věděl jsem že ty peníze co mám od rodičů mu daruji, vše co mám díky rodičů, na něj přepíšu. Rodiče na mně kašlali ale peníze mi dávali celý můj mizerný život.
Po dvou týdnech už mohl ven z pokoje, ale já už nemohl. A tak ho jedna ze sester vzala ven. Já cítil že je to můj poslední den. A tak jsem mu napsal rychlí dopis. ,,Mrzí mě že tě opouštím, ale můj čas nadešel, vše co ti nechávám neodmítej, ale dobře využívej. Dostaneš to v 18 jelikož nemáš rodiče bude se ti o to starat můj pravník vizitku přikládám do dopisu. Nezapomeň dobře se starat o své tělo.''
Pak už jsem jen lehl do peřin a nechal se ukolíbat do smrti.
