JungKook
Byl jsem sám, nechal mě o samotě, vykopl mě? Ne zavřel mě jako prašivého psa do klece, tedy ona to nebyla klec, ale věž. Ve věži je jen jedno okno a je tak vysko že by mě ze země snad ani nikdo neviděl. Měl jsem právo na trůn, ale on se ho nechtěl vzdát, a tak mě sem zavřel jako čokla. Mou tvář zdobila jím vytvořená maska, která nevím jak se dá sundat. Všem nakecal že jsem zemřel společně s rodiči. Nikdo až na jednoho stráže o mě neví. On by mi přeci jídlo nenosil, proto posílá jeho. neskutečně se tu nudím, ale nemám jak utéci, dolu se tak lehko nedostanu, před věží hlídají stráže, a nahoře mám jen postal, a jídlo co mi přinesou + malou koupelnu. Zajímalo by mě jaké je tovenku. Když byli rodiče na živu chodili jsme spolu i do vesnice, mezi lidi, chybí mi to.
Jimin
Měl jsem navštívit, bývalé království Jeon, po tom co umřeli tam krutě vládně král Kim. Nechtěl jsem tam, ale musel jsem tam, prý kvůli spojenectví. A tak jsem vyrazil na cestu, roztáhl jsem svá černá křídla, a vydal jsem se směrem, kterým království prý leží. Cesta mi zabrala asi tak 4 hodiny, ještě jsem se proletěl kolem věže, ve které jsem zahlédl jakousi siluetu. No neměl jsem čas to řešit a tak jsem už letěl k zemi. Kde jsem následně zatáhl svá křídla. Zde už na mě čeklo služebnictvo, které mě hned vedlo do přijímací síně. Poklonil jsem se králi, který vypadal celkem mladě, ale je znám jako krutý král.
,,Zdravím princi Parku.'' řekl zdvořile a lehce se poklonil. ,,Také mě těší králi Kime.'' řekl jsem a uklonil se též. ,,Musela to být dlouhá cesta, pokud chcete služebnictvo vás odvede do vašeho pokoje, za 2 hodiny bude večeře.'' pronesl svím hlubokým hlasem, a já na souhlas jen kývl. A tak mě vedli do mého pokoje. Naštěstí měl balkón o to je to lepší. Lehl jsem si do peřin a usnul. Asi po hodině a půl mě vzbudil čísi hlas, že už mám stávat abych se připravil a večeři. A já tak udělal sundal jsem ze sebe oblečení na létání, a převlékl se do něčeho slušivého, ale pohodlného. A pak už se rozešel směr jídelna. Král Kim už tam seděl. Jakmile jsem usedl začali sluhové nosit na stůl.
Jídlo bylo výborné to jsem musel uznat, ale v jeho přítomnosti jsem se cítil nesvůj. Po jídle mi řekl že mám jít s ním do jeho pracovny že chce se mnou něco probrat. A tak jsem i když nerad šel. Posadil se na své křeslo, a já tam stál. ,,Víte proč jste vůbec zde, princi Jimine.'' přešel již na jméno. Jen jsem zakroutil hlavou. ,,Váš otec chce aby jste si mě vzal, aby jsme spojili království okřídlených s lidmi.'' řekl a já na něj vykulil oči. ,,To se ale nikdy nestane.'' řekl jsem vzdorovitě. On se naštvaně zvedl ze svého křesla a kráčel ke mě. Hrubě mě chytl za čelist a přitáhl si mě k sobě. ,,Víš Jimine ty ale nemáš na výběr.'' řekl s výsměchem. Odstrčil jsem ho od sebe a utekl z tohohle místa, do svého pokoje.
Se slzami v očích jsem padl do postele, a slzy nechal volně stékat. Brečel jsem asi dvě hodiny. Když jsem si všiml že už je tma, mohlo být tak 22:00. Vyšel jsem na balkón a koukal na nebe, když jsem uslyšel zpěv, linoucí se od někud z blízka a přesto z dálky. Zajímalo mě co to je a tak jsem vzlétl, zda to neuslyším lépe. Šlo to z věže a tak jsem se rozletěl k ní. Vletěl jsem dovitř oknem. Na druhé straně kde stála postel seděl kluk, mohl být o trochu vyšší než já a krásně zpíval. Když dozpíval musel jsem mu zatleskat. Jen se na mě vyděšeně podíval. ,,Kdo jsi?'' optal jsem se ho. ,,JungKook.'' řekl jen. Prohlížel jsem si ho, avšak mohl jsem vidět jen tělo, jelikož jeho tvář zakrývala maska. ,,Proč máš tu masku?'' optal jsem se znovu. ,,Král mi ji nasadil.'' řekl zase jen. Pak jsem si k němu přisedl a povídali jsme si snad celou noc. Když začalo stmívat odletěl jsem k sobě.
Takhle jsme se scházeli každou noc už skoro 2 měsíce. Králi jsem dál vzdoroval, a pomalu jsem si uvědomoval že jsem se zamiloval do JungKook, to co mu král provedl bylo hrozné, a já se mu rozhodl pomoci.
Byl večer, večer kdy jsem se chystal dostat JungKooka ven. Nevěděl jsem co čekat, ale on si zaslouží to co mu Kim sebral. Jakmile jsem ho ven dostal rozletěli jsme se do země okřídlených. Musel jsem mluvit s tátou a vše mu vysvětlit. Rozuměl nám, a chtěl JungKookovi pomoci, protože se znal s jeho rodiči.
A tak se vše chystalo armáda,prohlášení,a pomoc od ostatních. Hodně sousedů se nám rozhodlo pomoci. O Kimovi říkali že je až moc krutý, a že se ho chtěli zbavit už dřív, ale nikdo o JungKookovi nevěděl proto nic nemohli pořádně udělat.
A dnes byl den kdy se jde na to. JungKook stojí po mém boku, a všichni společně jdeme na království co Kimovi nepatří. Když jsme tam všichni došli Kim jen překvapeně civěl. Nic nechápal, ale když uviděl JungKooka, věděl o co jde. Vytasil svůj meč a rozeběhl se na ná. Já skočil s mečem před JungKooka a odrazil útok. Bojovali jsme, avšak dostal jsem ho nazem. Vypadalo že se vzdává a tak jsem se rozešel k našim lidem. Avšak pak jsem jen viděl jak JungKook vykřikl a skočil předemě jeho tělem projel meč. Kim se jen smál. Přiklekl jsem si k JungKookovi o Kima se postarali ostatní. ,,Musíš žít, miluji tě nemůžeš mě tu nechat.'' šeptal jsem mu do ucha. Když v tom JK začal zářit, maska z jeho tvíře mizela. Dokonce to vypadalo že stím se mu uzdravuje i tělo. A byla to pravda, předemnou stál JungKook v plné síle.
Od té doby spolu vedeme dvě království. A navždy budeme.
V Korei kde je již 1.Září má dnes JungKookie narozeniny. Pořád mám tendence používat zdrobněliny, protože jsem ho viděl vyrůstat, jsem na něj pyšný.
