Jimin
Byl jsem jiný než ostatní. Rád jsem byl sám, běhal po loukách bosky, tančil na nich. Rád jsem sám sedával na kmeni vrby nad jezerem, a koukal na poklidnou vodu, na které se odráželo ve dne slunce a v noci měsíc a hvězdy. Rád jsem prozkoumával nové věci a nová místa. Jediné co jsem vždy věděl bylo to že se mám vyhýbat lidém. Lidé nás prý nenávidí, či na nás dělají pokusy. Vždy nám to říkala už od dob dětství, ale mě tak lákají.
Dnes jsem vstal již před úsvitem, miluji tančit v ještě mokré trávě od rosy, při tom dyž slunce vychází. První paprsky jsou pro mě vždy ty nejhřejivější. Když mě jemně šimrají na tváři, když se rosa třpití. Mé oblečení vlálo ve větru, a já si užíval tanec, který byl tak uvolňující. Nemusel jsem myslet, nechal jsem se nést ve vánku, a při krásné vůni lesa, a louky. Je příjemné se takto uvolnit, to často nemohu, když mě pořád někdo otravuje. Nechápu že chci být sám nebo co? Tančil jsem, unášel jsem se, když v tom mě někdo vyrušil. Vylekaně jsem se otočil směrem zekterého jsem slyšel hluk. Stál tam vysoký muž, s modrými vlasy a s děsivým pohledem. Vyděsil mě, a tak jsem se dal rychle na útěk, za sebou jsem slyšel jeho volání, dokonce snad i za nou chvíli běžel, ale ztratil jsem se mu.
NamJoon
Dnes jsem nemohl spát, a tak jsem vstal dříve a šel se projít do nedalekého lesa. Je tam vždy příjemně, párkrát tam i zajdu během dne, když mám volno. Taky je odsud kousek jezírko, je to tam příjemné, dobře se tam přemýšlí. Zamířil jsem ale do lesa, vím že je tam mýtinka, kam jsem si to i namířil. Bylopříjemné poslouchat probouzející se les, a cítit sluneční paprsky, které lehtali po obličeji. Pomalu jsem byl u mýtinky, když jsem si něčeho všiml. Malí kluk, se zvláštním rozlítaným oblečení, s blond vlasy a bosí tančil. Tančil na oné mítince, na slunce sejeho vlasy i oblečení trochu třpytili. Tančil tak krásně, tak ladně. Koukal jsem na něj, i jsem si všiml že je vlastně bosí. Pozoroval jsem ho dokud jsem nešlápl na tu proklato větvičku, která pod mou váhou praskla. On se vyděsil, a jakmile si mě všiml začal utíkat.
Rozeběhl jsem se za ním, párkrát jsem na něj i křikl aby zastavil, ale on nezastavoval a běžel dál. Až jsem ho bohužel ztratil. Pomalu jsem se rozešel domů, avšak mé myšlenky a představy, okupoval tento chlapec. Nemohl jsem ho z myšlenek vůbec dostat. Chci ho znovu vidět, ne já ho musím znovu vidět. A tak jsem se rozhodl po obědě znovu zajít do lesa. Tentokrát jsem vzal i svého psa Mona. Procházel jsem lesem, až jsem došel na tu mýtinu. Nebyl tam a tak jsem se vydal cestou k jezeru, mrzelo mě že tam nebyl, ale zítra tam třeba bude.
Došel jsem k jezeru a chvíli se jen tak rozhlížel, pak jsem pustil Mona a nechal ho běhat kolem. Sedl jsem si na břeh a jen přemýšlel, nad tím klukem, člověk to určitě nebyl, nemohl být, na to byl až moc krásný. Přemítal jsem si když v tom jsem uslyšel štěkot. Rychle jsem se postavil a rozhlížel se kde toho malého raracha najdu. Rozeběhl jsem se za ním když jsem ho uviděl. Avšak to co jsem tam viděl mě vyděsilo,a zároveň naštvalo. V pasti na zvířata, měl zaseknutou nohu onen klučina. Všude bylo mnoho krve, a on už sotva vypadal že vnímá. Pomalu jsem si k němu klekl, a podíval se na past. Musím mu nějak pomoci, a tak jsem otevřel internet a hledal. Našel jsem návod, a podle něj klec otevřel. Opatrně jsem potom klučinu zvedl do náruče a nesl ho k sobě domů. On už mezitím však omldlel. Doma jsem ho položil do postele, a nohu mu ošetřil. Jsem doktor, a mám kliniku doma, o to byl lehčí přístup. Po ošetření jsem ho položil do své postele. Mezitím jsem si ale ještě všiml malého přívěsku na jeho krku, byl to malí motýl.
Pak už jsem ho jen zakryl a nechal spát.
Jimin
Utekl jsem mu, a pak jsem šel k jezeru. Zaplaval jsem si a pak si na chvíli lehl na strom, avšak když přišel čas chtěl jsem jít, ale do něčeho se mi bolestivě dostala noha a nešla mi vyndat. Zaznamenal jsem ještě štěkot, a někoho jak kemě poklekl a snažil se dostat mou nohu ven, pak už jsem však omdlel a nic nevnímal.
Když jsem se probral ležel jsem v něčem měkkém, teplém a krásně vonícím. Ani kolem sebe jsem to nepoznával když v tom se otevřeli dveře a dovnitř vešel onen muž z lesa. Vyděsilo mě to, je to přeci člověk. ,,Neboj se mě, nechci ti ublížit.'' řekl jemně a usmál se při tom se mu utvořili ďolíčky ve tvářích. Bylo to tak roztomilé. ,,Jsem NamJoon, jsi u mě doma, byl jsi zraněný a tak jsem tě ošetřil a uložil tady.'' řekl a já poslouchal jeho příjemný hlas. ,,Jsem jsem Jimin a a děkuji.'' vykoktal jsem ze sebe a taky se usmál.
NamJoon se o mě stral, byl tak milí, začínal jsem ho mít rád, ale stále mi chyběla příroda, chyběla mi volnost. I když mi s ním bylo krásně, příroda bylo něco kam patřím. A tak jsem se pomalu vykradl z postele, na stolek jsem položil svůj náhrdelník a odešel z tohoto krásného a příjemného místa. Je ošklivé odejít bez rozloučení, ale kdybych se měl loučit neodešel bych.
NamJoon
Těšil jsem se na Jimina, zvykl jsem si na něj, nebyl jsem sám, přišel jsem si milován,a bylo mi s ním krásně. A tak jsem si to z práce rychle šinul domů. Otevřel jsem dveře u kterých mě čekal Mon, a šel do svého pokoje kde měl být Jimin, ale on tam nebyl. Na stolku jen ležel jeho přívěsek, ale on nikdy. Chtěl jsem křičet, chtěl jsem brečet, ale nic ze mě nevyšlo. Do ruky jsem vzal řetízek a připl si ho kolem krku.
Jimin
,,Co se to se mnou děje, proč slábnu.'' ptal jsem se rálovny, to bylo poprvé co jsem za ní šel. ,,Víš Minie, když někoho miluješ ale nemůžeš být s ním, slábneme.'' řekla a smutně se usmála. ,,Jak jako? Nechápu to?'' ,,Miloval jsi Jimine, ale odešel, slábneš steskem po lásce, stejně jako trpí.'' řekla a já se vyděsil. NamJoon trpí, ne ne ne, to jsem nechtěl. Svou největší rychlostí jsem běžel k jeho domu, cestu jsem si pamatoval, protože jsem ho vždy potají pozoroval. Teď jsem ale nezastavoval, v hranici, ale běžel jsem přímo k němu. A pak i do něj. Kde je, no tak kde je. Křičel jsem v duchu. Když v tom jsem ho uviděl ležel v pokoji na zemi, všude lahve, a trochu krve na jeho rukách. Ne prosím. Klekl jsem si k němu. Neumírej mi. Nenapadlo mě nic jiného než ho políbit. Kolem mě se rozprostřelo světlo, záře, která mě skoro oslepila. ,,Jimine tímto už nejsi víla, miluj tohoto člověka jak jen můžeš.'' slyšel jsem hlas královny. NamJon se pak nadechl. Jakmile si všiml že jsem tam obejmul mě a už nikdy mě nepustil
