Jsou myšlenky, který nikdy nedokážu říci nahlas. Jsou věci, kterých se radši vzdám než abych pak trpěl koncem. Jsou sny, které si nikdy nesplním, a to je pro mě ničivá myšlenka. Vždy jsem si přál mít klidný život. Nepovedlo se mi to. Poslední dobou je to tak mizerné, jsem na to sám? Vždy jsem si myslel že nemám přátele, myslel jsem si že nemám rodinu, které bych se mohl svěřit. A proto vždy dusím v sobě. Bylo to příjemnější než čekat výsměch či nepochopení od okolí. Proto i pokusy o sebevraždu, byli utajené, nikdy bych se nedokázal podívat do očí mé babičce a říci jí, že jsem si chtěl vzít život. Nechtěl jsem jí zklamat, stejně jako má matka, ale dělám to prosebe? Nebo pro ni? To byli otázky nad kterými jsem přemýšlel, přemýšlím a ještě dloho přemýšlet budu.
Už tehdy jsem psal příběhy, ale jen do sešitu, později, když mi sešity sebral můj spolužák a četl je nahlas, sešity jsem v naštvání roztrhala a vyhodila do koše. Byl jsem tak naštvaný. Když jsem narazil na wattpad četl jsem a psal tady, můj starý účet však byl zablokován, proto jsem vytvořil tento. Bylo mi příjemnější neříct nikomu v mém okolí o tom že zde píšu, nechtěl jsem aby všichni věděli o čem píšu. Nepochopili by to, a toho jsem se bál. Již tolikrát mě mnoho lidí nepochopilo, proto jsem to kryl. Tehdy jsem tam BTS objevil. Byl rok 2014,a já na ně poprvé narazil. Následně jsem si je našel na notebooku a to byl začátek, bylo to jako kdyby svět znovu získal barvy. Byli jste pro mě světlo na konci tunelu. Byli jste někdo, kdo mě zachránil od myšlenek na sebevraždu a já vám jsem za to vděčný. S vámi se vrátila motivace a chuť dělat to co mě bavilo. Začal jsem zase psát. Chtěl jsem jít na střední kde bych se mohl věnovat psaní, ale babička nesouhlasila, a tak mé psaní není to co by mohlo být. Ale i tak to stále někdo čte. A já jsem rád že mám své čtenáře, který jsou ochotni mé slátaniny číst.
BTS pořádně rozjelo mé psaní. Rozjeli to co jsem začal milovat, i když jsem se skrýval pod skrytým jménem. Přesto jsou tu lidi co to vážně čtou. A i když mě v mém životě opustilo tolk lidí, čtenáři tu jsou stále. Jak noví tak starý a za to jsem moc vděčný. Cesta života může vypadat jako plná květin, ale občas narazíme na trní. Tím se pro mě stalo oznámení odchodu kluků do armády. Vždy jsme tušili že něco takového se jednou stane. Začalo to Jinem, následně YoonGi s Hobim a potom zbytek. Tolik nám toho dali, dali mnoha ARMY útěchu, dali nám pocit toho že někam patříme, že jsme rodina a že jsme někdo koho milují i když nás osobně neznají. Nikdy nebudu schopen BTS tolik poděkovat za to co pro nás udělali. Stali se mím bezpečným místem, kdo mě vždy rozesměje.
Ale když tu nejsou jakoby se vše zase rozsypalo. To co jsem miloval mě nebaví, škola mi nejde a já si přijdu jako na konci svých sil. Není den kdy bych si nevyčítal že škola nejde tak dobře. Nebaví mě to, nechci to však vzdávat, ale jak by to vypadalo kdyby to tehdy vzdali kluci? BTS to nevzdali taky bych to neměl vzdát. Ale komu se mám vypovídat když mám černé myšlenky, komu se mám vybrečet na rameno. Co mám psát, když mě to nebaví? Tolik otázek, tolik strachu, slz a bolesti, kterou jsem vždy tajil. A proč to vlastně píšu? Pročse svěřuji neznámím lidem? Protože to stejně bude brát za nesmysl. Nebo to nebudou brát vážně, když to mají být jen příběhy. Ale jak dlouho takto budu moci vydržet než zešílím. Jak dlouho to bude trvat než mě někam zavřou až se ze mě stane blázen? Křič, breč dělejcokoliv a nikdo si toho nevšimne. Udělej chybu a hned jsi odsouzen.
Vím že stojíš za mnou, ale teď jakoby jsi tu nebyl. Jakoby najednou hřejivá náruč, kterou jsem si vždy představoval, když jsem byl nadně vyhasla, stala se chladnou až mrazivou. Slzy nechávám téci do polštáře či kočičí srsti mích koček. Ale jednou se to zase zlepší, jednou zase budu šťastný a volný. Nevím kdy, nikdo neví čas, nebo budoucnost, ale jednou se to stane. Každý má přeci právo být svobodný.
Děkuji mí čtenáři Děkuji BTS jsem rád že jsem tady
