JungKook
Miloval jsem tanec. Věnoval jsem se mu již dlouho, a konečně bylo na čase abych nastoupil do společnosti která mi pomůže rozvíjet se dál. Byla to společnost umělecké akademie v Soulu. Moc lidí se tam nedostane, ale mě se to konečně povedlo. Dnes byl den mého nástupu. Věci jsem měl již sbalené a už jsem jen před domem čekal na taxi který mě ke škole zaveze.
Ještě jsem se rozloučil s rodiči a mohli jsme vyrazit. V taxíku hrála příjemná hudba. Když jsme zastavili před školou, vyndal jsem si tašky a zaplatil. Pak už jsem podle plánku mířil na svou kolej. Přišel jsem před svůj pokoj, a klíči které jsem dostal na vrátnici jsem si otevřel. Byli zde dvě postele, jedna už byla obsazená, a tak jsem si věci dal na tu druhou a začal si vybalovat. Po chvíli do pokoje někdo vletěl. Ani jsem se na osobu nepodíval.
,,Heh kdo jsi?'' optal se výše postavený hlas. Až teď jsem se teprve na osobu podíval. Byl to nízký chlapec s delšími blond vlasy, které byli sepnuty do malého culíčku. ,,Jsem tvůj nový spolubydlící.'' řekl jsem jen. ,,Heh nováčku mě ale zajímá i tvé jméno?'' řekl lehce výsměšným tónem. ,,Ale já ti ho říkat nemusím.'' pronesl jsem hruběji. ,,Nevyskakuj si.'' řekl prcek a přiblížil se ke mě, jeho prst zabodl do mé hrudi. Já však jeho ruku chytl a zkroutil mu ji za zády. ,,Nesahej na mě skrčku.'' vyprskl jsem mu do tváře. On se jen stáhl.
Druhý den jsem šel za vedoucím a ten mi vše vysvětlil. Pak mě vedl do cvičební místnosti kde již hrála nějaká hudba. Vešli jsme do ní a já se zhrozil, byl tam můj spolubydlící a tancoval tak skvěle. Tancoval tak ladně a procítěně. ,,Toto je Jimin, tohle je jediná volná cvičebna takže ji budete sdílet spolu.'' řekla ona žena a pak odešla. Chvíli jsme na toho Jimina koukal. Tancovat vážně uměl. Když v tom přestala hrát hudba. ,,Co tak čumíš nováčku?'' vyprskl po mě. ,,Když už jsi tu mohl by jsi se předvést, spíš než aby jsi na mě čuměl.''
A tak se i stalo, pustil jsem tam svou písničku, a začal tancovat. Dával jsem do toho všechno abych mu ukázal že taky něco umím. Užíval jsem si to, tanec bylo něco co mě dokázalo uvolnit. I když tomu moc lidí nerozumělo. Jimin na mě jen koukal s otevřeno pusou, asi nečekal že mi tak půjde. ,,Vážně nejsi špatný nováčku, ale na mě nemáš.'' řekl s výsměchem.
Už je to 2 měsíce co spolu bydlíme a tančíme. Naučili jsme se spolu vycházet. I když Jimin si nikdy neodpustil své občasné rýpání. Dnes ale vše bylo jinak.
Byl skoro konec, což znamená čas kdy musíme opustil zkušebnu, když v tom sem vtrhl ředitel. ,,Kluci omlouvám se že vás zdržuji, ale ukázala se možnost soutěže, ale je v párech. A vy jste naši nejlepší tanečníci, tak mě napadlo zda se nechcete účastnit.'' řekl to na jeden nádech. ,,I když budu muset spolupracovat s ním proč ne. Je to dobrá příležitost.'' řekl Jimin a já jen kývl. A tak nastali dlouhé měsíce tréninku s tímto teletem. No i když 4 měsíce nejsou zase moc.
Chvíli jsme se hádali, prostě jsme spolu nemohli jen tak spolu vyjít, ale nakonec to šlo. Avšak začal jsem si všímat že čím více jsme se dotýkali, tím více mé tělo reagovalo. Začal jsem si všímat že mé chování a i Jiminovi se navzájem změnilo. Byli jsme si bližší, jeho doteky mě rozpalovali. Ale nic jsem s tím nedokázal dělat. Tanec a blížící se soutěž byla přednější.
Jednou jsem se už ale neudržel, políbil jsem ho, čekal jsem že se odtáhne a začne křičet, ale on se přidal. Nylo to úžasné, nechali jsme to zajít i dále.
Trénink, se stal vášnivějším, polibky nechyběli. Bylo to skvělé. Tanec se nám vedl i ředitel nám ho do soutěže odsouhlasil.
Dnes jsme měli odjíždět. Těšil jsem se, protože jsem se tam dostal s tím koho miluji. Ano mohu to říci napřímo. Miluji ho a on snad i mě. Tedy to jsem si myslel. Dokud jsem neviděl to co jsem viděl.
Přijeli jsme na místo konání. Šel jsem do šatny, Jimin šel na záchod, ale přišlo mi že je tam nějak dlouho a tak jsem se ho šel hledat. Stál u záchodů a líbal se tam s nějakým klukem. ,,Jimine tak moc si mi chyběl.'' řekl mu ten kluk. ,,Ty mě taky Hobi, už mě nebaví si hrát na to jak miluji JungKooka, kéž by jsi mohl zůstat a tancovat se mnou, zase jako minule.'' Rychle jsem se rozeběhl pryč z onoho místa. K šatně vedli schody a já to nějak nezvládl a už jsem cítil jak z nich padám. Cítil jsem že se nemohu postavit. Nikdo okolo nebyl, a tak mi neměl kdo pomoci. ,,Pane bože lásko co se stalo.'' přiběhl ke mě Jimin. ,,Neříkej mi tak.'' vykřikl jsem po něm naštvaně. On se na mě jen nechápavě podíval. ,,Nechápu o co ti šlo Jimine. Chtěl jsi se jen pobavit, měl jsi si najít někoho jiného. Hodně štěstí v soutěži protože já tancovat asi nemůžu.'' řekl jsem naštvaně ale zároveň sklíčeně. Tohle byla má šance, a já se zraním. A měl jsem pravdu, když mě odvezli do nemocnice doktor řekl že bude štěstí pokud budu moci zase chodit, ale tančit už nebudu moci. Nevím co jsem si zlomil, ale bylo to vážné. Myslel jsem si že Jimin pojede semnou, ale nestalo se tak. Měl jsem puštěnou televizi zrovna na té soutěži, když jsem uslyšel něco co mě tak ranilo. ,,Vážení porotci přivítejte Park Jimina a jeho tanečného partnera Jung Hoseoka.'' přiběhl tam Jimin a ten kluk s kterým se líbal. Do očí se mi nahrnuli slzy. Ne jen že se nezajímá, ale tancuje s někým jiným.
Od té doby jsem už nepomyslel na tanec. Jimina už jsem nikdy neviděl protože jsem se mu vyhýbal jak jen jsem mohl. A začal jsem se zpěvem. Nejdřív jako sólo. Nebylo to jako tanec, ale i zpěv mě bavil a byl jsem rád za tuto možnost.
