YoonGi
Pamatuji si to, jakoby se to stalo včera, přitom už jsou to 2 roky. 2 roky co jsem připoután na tento vozík, 2 roky co sám nedokážu skoro nic, a přesto jsi se mnou. Ta noc kdy se to stalo, je to má nejhorší vzpomínka, a přesto mi přijde že jsem jí vděčný. Pamatuješ?
Byl deštivý večer, zrovna jsme se pohádali. A já utíkal, aniž bych si cokoliv nechal vysvětlit. Tehdy jsem tě viděl jak jsi líbal našeho společného kamaráda. Ale až potom co se to stalo jsem si tě vyslechl. Litoval jsem toho. Utekl jsem tedy z tvého bytu, slzy mi tekli po tvářích, za sebou jsem slyšel tvůj křik, který mě vybízel k tomu abych zastavil. Ale já nezasatvoval, běžel jsem dál. Vběhl jsem na přechod, nekoukal jsem zda mám přednost, prostě jsem na něj vběhl, ještě jsem zaslechl tvůj křik mého jména. Podíval jsem se tvím směrem, když v tom mě oslepili světla auta, které mě srazilo, jelikož zelená na semaforu dávno nebyla. V uších mi pískalo, chvíli jsem letěl a pak už jsem jen cítil tvrdý dopad na mokrý asfalt. Pomalu se mi zavírali oči, ale tebe jsem ještě zahlédl. Jak jsi se zhroutil vedle mě a brečel. Pak jsem své oči již zavřel.
TaeHyung
Nemůžu spát. Jsou to již dva roky, ale stejně si to pořád vyčítám, stejně ve mně pořád je ta tíha. Neměl jsem se nechat jím políbít,měl jsem ho hned odstrčit. Sakra kvůli Jinovi jsem veš zkazil. Proč sakra. Ale nikdy jsem nepřemýšlel nad tím že bych tě opustil. I přes to co jsem způsobyl, jsem nehodlal odejít, i kdyby jsi byl sebe víc naštvaný.
Ten den mám pořád před očima. Nemůžu na to zapomenout, vše byla má vina. I přes to že jsi nakonec dovolil vše ti vysvětlit, kdyby vše bylo jinak nebyl by jsi na vozíku. Viděl jsem uslzené tváře když jsi utíkal z našeho bytu, běžel jsem hned za tebou. Ale nebyl jsemdost rychlí, nezastavil jsem tě, to auto tě srazilo, a ty jsi byl v ohrožení života. Bylo tam tolik krve, tolik tvé krve. Klekl jsem si k tobě a brečel. Někdo kolem zavolal sanitku. Já z toho šoku toho nebyl schopný. Jen jsem držel ránu z které se řinula krev. Sanitka přijela, a vzala mi tě z náručí, i přes to že jsme se chvíli hádali mě nakonec nechali jet s tebou. Na rukou jsem měl tvou krev, na tvářích slzy, a ještě jsem se snažil odpovídat tomu netrpělivýmu záchranáři. V nemocnici tě hned vzali na sál, tam už jsem nemohl. A tak jsem se s hysterickým pláčem, sesunul na zem a k obličeji přitiskl ruce od tvé krve, ale v tu dobu mi to bylo jedno.
Po asi 5 hodinách tě převezli na pokoj, prý to přežiješ ale už nikdy nebudeš chodit.
Pak jsem za tebou chodil každý den. Nemluvil jsi, byl jsi naštvaný a já se nedivil. Taky jsem byl naštvaný, hlavně ale na sebe a Jina, nebýt jeho tohle se nestane. Čas plynul a ty už jsi byl v nemocnici 1 měsíc a půl. Konečně jsi mě nechal mluvit, nechal jsi si vše vysvětlit. A i když to chvíli vypadalo že mi nevěříš, odpustil jsi mi, bylo to i tím že Jin přišel a vše dosvětčil.
A konečně po 3 měsících jsme se vraceli domů. Měl jsem pro tebe překvapení. Jelikož náš minlý byt neměl výtah, jen schody, koupil jsem malí jednopatrový domeček, dokonce i pejska jsem nám pořídil. Vezl jsem tě tam, chvíli jsi se ptal kam jedeme, jelikož cesta byla neznámá, ale já ti to neprozradil. Asi o 3 ulice jsem zastavil a zavázal ti oči aby to bylo překvapení, pak jsem se rozjel k novému domovu. Když jsme dorazili pomohl jsem ti na vozík. Odvezl jsem tě domů, kde čekali v obýváku naši kamarádi Jin, NamJoon noví přítel Jina ale skvělí kluk, JungKook a jeho přítel Jimin a Hoseok který v náručí choval Holly naší novou fenku. Sundal jsem ti šátek, a ty jsi vykulil oči. ,,Překvapení lásko.'' zašeptal jsem a vtiskl ti polibek na tvář. Ty jsi si mě přitáhl do vášnivého polibku. Pak k tobě přiběhla Holly ty jsi si ji hned vzal k sobě, a začali jste se mazlit, a zároveň si se bavil s klukama. Bylo skvělé tě vydět šťastného. Věděl jsem že tohle bde těžké, ale společně to zvládneme. ,,Odpusť mi tedy.'' pronesl jsem a usmál se na tebe.
