Sebastian
Byl jsem tehdy 13 letý kluk, kterého rodiče dali do pasťáku, protože podle nich byl nezvladatelný. Jakmile jsem se do něj dostal myslel jsem si že je to jen špatná noční můra. Gangsteři, feťáci, ti co kradou, i jen děti s nějakou poruchou chování. Stále to ale byli děti. Vychovatelky po nás řvali i kvůli úplné blbosti. Přísný pravidla, řev, nadávky, posměch nebylo jediné co se tu dělo, tedy ze strany vychovatelek ano, ale od kluků ne. Ano byl to klučičí pasťák.
Byl jsem tu již rok. Vždy jsem byl rád za to, když nás odvezli do školy, tam se aspoň nic nedělo. Byl tam klid, učitelé byli skvělí a snažili se všem věnovat tak jak si zasloužili. Ale mě to bylo jedno, já jsem byl ten tichý introvert v koutě. Jen jsem pozoroval nezapojoval jsem se, a to jen díky nim. Díky těm co my zničili život, díky nim se bojím jakéhokoli doteku, nenechám na sebe sáhnout nikoho. Ve škole mi učitelé dovolovali být dál ze společnosti i když nevěděli proč to dělám. Nikdo nevěděl co se děje za zavřenými dveřmi ,,mého'' pokoje. A pokud to věděli tak to všichni ignorovali.
Snažil jsem se vždy co nejdéle skrývat na záchodech, ale stejně to vždy zjistili a do pokoje mě odvlekli. A pak se to opakovalo, přichycen těmi dvěmi k posteli, svázán do rohů nohy k rukám, a pak jen neskutečná bolest jak fyzická tak psychická. Takhle to probíhalo skoro každý den již od té doby co jsem zde. Nikdo to nikdy neřešil, mohl jsem brečet, mohl jsem křičet o pomoc, mohl jsem si vymyslet cokoliv, ale nikdo to neřešil. Jediné co na to řekli je to že jsem si to vymyslel. Nikdo tu neměl zastání, nikdo tu neměl pomoc, jen řev, výsměch do obličeje a ignoraci. Změní se to někdy?
Michal
Dnes jsem nastupoval na praxi do jednoho pasťáku, mám tam mít praxi jako psycholog. Jsem na to celkem zvědaví a tuhle práci se těším. Přebíral jsem si poslední papíry od školy a mohl jsem vyjet směr onen ústav. Cesta to byla celkem dlouhá, ale co se dá dělat. Jakmile jsem dojel na místo byl jsem překvapen, místo nevypadalo moc opraveně, někde opadávala omítka, některá okna byla rozbitá. ,,Heeeej nějakeej novej'' vykřikovali klučičí hlasy z oken, pak nějaká ženská po nich křičela ať zalezou a šla ke mně. ,,Vítejte vy jste tu na tu praxi že?'' a já jen překvapeně kývl. ,,Pojďte za mnou vše vyřešíme v kanceláři.'' A tak jsme tedy šli. Na chodbě na nás koukali mladý kluci, neví jaké je zde žít, ale vždyť jsem o něco starší než oni.
Zacházeli jsme do její kanceláře když jsem si všiml asi tak 15 letého kluka jak je někam tažen dvěma staršími kluky. Měl jsem chuť vykašlat se na to jít do kanceláře a místo toho se rozejít za nimi, ale nemohl jsem.
Vše jsme odepsali a ona mě odvedla do pokoje kde budu přebývat. No nic moc ale co jsem taky čekal že jo. Pak mi řekla že ostatní sídlí na hoře ve druhém patře, že tam si můžu udělat kafe a další blbosti. A tak jsem ulehl do postele, na chvíli jsem i snad usnul. Probudil mě křik, a mlácení do dveří. Co to sakra je. A tak jsem šel do místnosti kde řiditelka říkala že jsou ostatní. Byli tam ale dělali jako že to neslyší. ,,Proč mu neotevřete?'' optal jsem se jich, ale oni mě ignorovali. ,,A tak jsem si vzal univerzální klíč ke všem dveřím a šel jsem za hlukem. Otevřel jsem dveře a z nich se vyhrnul kluk a běžel směr záchod. Pak když přišel jsem zase s lítostivým pohledem zamkl. Klíče jsem ale už vrátit nešel.
Ráno jsem odemkl všechny dveře a děcka pustil na snídani. Všichni hned vyběhli až na jednoho. Byl zamlklí, od všech se držel dál, poznal jsem v něm toho kluka jak ho někam táhli ti dva. Po snídani je odvezli do školy. Takže byl chvíli klid, mezitím jsem si prošel budovu. Vypadalo to příšerně, ale asi nejsou prachy no.
Děti se vraceli, a já jen čekal na další povinnosti. Měl jsem si s každým promluvit o samotě jako psycholog. Když už tu jsem kvůli tomu. Bylo to dlouhé s každým mluvit a tak to zabralo dokonce 3 dny. Jako poslední a řadu přišel ten kluk. Nemluvil, a já nevěděl jak ho rozmluvit a tak jsem mu dal papír a nechal ho nakreslit a vyjádřit se takto. A vážně začal kreslit, když měl hotovo zvedl se a odešel. Papír s malbou nechal ležet na místě kde seděl. Když jsem si ho prohlídl zděsil jsem se. Provazy, krev, slzy, stvůra, s pařáty na malém těle. Tenhle kluk nebude v pořádku.
Večer jsem se šel projít po chodbách. Z jedněch dveří byli ale slyšet stény a pláč. Vytáhl jsem tedy klíče a odemkl dveře. To co jsem viděl mě ale překvapilo. Onen klučina ležící na posteli nohy svázané k rukám a dva kluci ukájejíc se na jeho těle. Vykulil jsem oči a nevěděl jsem co dělat. Když v tom ke mně jeden z nich přiskočil a chytl mě za ruce. Strčil mě tak abych spadl k posteli a držel mě u ní s tím že se na to mám koukat. Vzpouzel jsem se, ale nepomohlo to.
Tohle se opakovala skoro každý den. Nemohl jsem se bránit, a nikdo mě neposlouchal. Bylo mi ze mně špatně že jsem tak slabí a nic s tím nedokážu udělat. Bylo mi líto toho kluka. Ti sráči.
Jednou se to ale nějak zvrtlo. Chtěli mě odtáhnout do toho pokoje, a já se pro tentokrát vzpouzel, strkali do mě, ale neuvědomili si že jsme moc blízko schodů. Strčili do mě moc, a já již padal. Poslední co si pamatuji je tvář onoho 15 letého chlapce. Pak už jsem se oddal smrti.
A jak to vlastně dopadlo s tím klukem? když přijela polici vše přiznal, řekl jak to bylo. Přiznal že ho znásilňovali a že když to řekl vychovatelkám bylo jim to jedno. A policie s ministerstvem se rozhodli ústav zrušit. Bylo jim jedno co bude s dětmi, ale zrušilo ho, a ti dva? Ty zavřeli za mříže.
