Derek
Už od mala jsem snil že budu pomáhat lidem. Nevěděl jsem jak, ale časem jsem přemýšlel a začal snít o tom stát se hasičem. A čím víc jsem rostl tím víc mě to lákalo. A tak jsem šel na střední hasičskou školu (BTW. nevím jestli něco takového existuje, ale pro příběh ano). Bavilo mě to i když to bylo namáhavé na fyzičku. Každodenní tréninky, psychické testy, byli úmorné, ale nakonec jsem to zvládl. Pak mě vzali k sobě hasiči našeho města. Každý zásah, ať už k požáru, bouračce či jen záchraně kočky ze stromu byl noví zážitek, ale ten jediný mě děsí do dnes.
Tehdy mi bylo 21 když se stalo to co se stalo.
Bylo kolem půl páté odpoledne, když se rozezněla vysílačka s oznámením výjezdu. Všichni jsme sjeli po tyči a začali se oblékat. Byl hlášen požár takže jsme museli vzít velké auto s vodou a jedno samozřejmě malé. Když vše bylo připravené vyjeli jsme směr místo určení. Byl to paneloví dům, hořelo druhé až čtvrté patro, divím se že se to nerozšířilo do dalších dvou. Museli jsme si pospíšit, vzal jsem si na sebe nehořlaví oblek a i s dalšími jsem se vydal do hořícího domu, zachránit lidi co tam zůstali uvězněni. Vběhl jsem do nejvyššího patra to zkontrolovat, všechny lidi který jsem potkal jsem instruoval co mají dělat. Seběhl jsem dolů s malým dítětem, a myslel jsem si že jsou všichni venku když v tom jsem uslyšel hlas nějaké ženy že jí tam zůstalo dítě. Vyběhl jsem tedy dovnitř a do onoho místa. Vážně na postýlce leželo dítě, a tak jsem ho rychle vzal do náruče a utíkal dolů. Byli jsme skoro venku, když v tom se ozvala rána, dítě jsem skryl svým tělem, ale mě ohodily plameny, a nějaké kousky dřeva nejspíš z trámů. Nemohl jsem dál. Před sebou jsem uslyšel hlasy, a tak jsem se otočil tak aby bylo vidět ono dítě. Ptal jsem se na ono dítě, prý jsem o něm mluvil i ze spaní, ale nikdo mi o něm nechtěl nic říci.
Někdo si ho ode mě převzal a mě vyzvedl do náruče, ale to už jsem sotva vnímal. Pak už si nic nepamatuji.
Probudil jsem se asi po čtyřech měsících. Můj obličej byl popálen, mé ruce zjizveny, a o těle ani nemluvím, ale plastiku nechci podstupovat. Měl jsem krátkodobou amnézii, ale na ten okamžik co se to stalo jsem nikdy nedokázal zapomenout. Strašilo mě to jako noční můra. Zdá se mi o tom každou noc. Vždy se probudím zpocen, a rány jako by se znovu otvírali a oheň znovu škvařil mé maso. Od té doby již nepracuji jako hasič, jsem jen obsluha v kavárně.
Stiles (o10 let později)
Prý když mi bylo 5 let, začal nám hořet byt. Prý jsem byl poslední v domě, má máma mi vždy říkala že se bála že mě ztratí. Ale pak mě zachránil jeden mladý hasič. Nikdo mi nechtěl říct jeho jméno. Chtěl jsem mu poděkovat, ale neznal jsem ho, dokonce i ti hasiči říkali že s prací skončil.
Od té doby jsem se rozhodl být psycholog pro takovéto lidi. Pro ty co si prošli tak děsivými věcmi. Hlavně ale pro hasiče, policisty i doktory. Ty toho prožívají hodně, ale nemají čas. A tak jsem pilně studoval. Na onoho hasiče jsem, ale nikdy nepřestal myslet.
Když jsem začal pracovat moc lidí ke mně nechodilo, ale vždy odcházeli spokojení, a tím jsem se asi proslavil. Po roce jsem se stával známějším, dokonce ke mě jezdili i lidé od jinud, ale já čekal stále jen na něj. Jestli přijde, věřil jsem v to. I když to bylo tolik let, doufal jsem že přijde.
Derek
Pořádně jsem ani nevcházel z domu, pracoval jsem v domě, se zataženými závěsy, s nikým jsem nemluvil až na Scotta. Mé sny se zhoršovali, nedokázala jsem se s tím prát, proto jsem se uzavíral.
Dnes zase přišel Scott. ,,Dereku takhle to dál nejde, mám jednoho známého psychologa, chodí tam hodně lidí od nás, pomáhá hasičům, policistům a dalším co si prošli takovými věcmi, nechceš to zkusit?'' optal se mě ale já neodpovídal. To víte že jo, nejsem cvok. Jen si povzdechl nechal mi na stole asi vizitku, a odešel.
Vzal jsem vizitku do ruky a chvíli si jí prohlížel. Stiles Stilinski zajímavé jméno, pomyslel jsem si. Asi asi bych to měl zkusit, třeba mi vážně pomůže. Pomyslel jsem si a vzal do ruky telefon. Vytočil jsem ono číslo a čekal. Po chvíli se ozvalo: Dovolali jste se do kanceláře Pana Stilinského co potřebujete. A já si zkousl ret. ,,Chtěl bych se objednat'' pronesl jsem do telefonu. : Na kdy by to mělo být. Optal se mě onen hlas. ,,Co nejdříve asi'' pronesl jsem. :Dobře tedy zítra ve 15:00. řekl ,,Budu tam. Nashle'' řekl jsem m na zpět a zavěsil.
Druhý den 15:00
Čekám před ordinací. Třesu se, tak dlouho jsem nebyl venku. Přes hlavu mám kapuci, aby na mě lidi tak nezírali. Je to celkem nepříjemné, hlavně ty opovržlivé pohledy. Ze dveří vykoukla hlava muže s nakrátko zastřihnutými vlasy. ,,Pojďte dál'' pobídl mě s úsměvem a já se celý vyklepaný zvedl.
Vešel jsem dovnitř a on mi nabídl místo na křesle a tak jsem se tedy posadil. ,,Co vás sem přivádí pane Hale'' optal se s úsměvem, ale vykání bylo nepříjemné. ,,Když už jsem tu nemůžeme si tykat prosím.'' optal jsem se ho a on jen se smíchem kývl. ,,Jsem Derek'' řekl jsem a natáhl k němu ruku. ,,Stiles.'' řekl. ,,Tak Dereku co tě sem tedy přivádí a nechceš si sundat tu kapuci.'' optal se mě a já zakroutil záporně hlavou. ,,Noční můry a ne kapuci si nechám'' pronesl jsem ještě ledově.
,,O čem jsou vaše noční můry.'' optal se milým hlasem. ,,Kdysi jsem byl hasič. Měli jsme výjezd k hořícímu domu. Když všichni byli venku někdo zařval že má vevnitř ještě syna. A tak jsem tam běžel, ale když jsem i s ním byl skoro venku, něco bouchlo, a mě to i s ním v mé náručí odhodilo. Vlastně ani nevím jak na tom ten kluk je, nikdo mi nechtě nic říct, a tak se mi o tom zdají sny'' pronesl jsem upřímně. ,,Proto máte tu kapuci?'' optal se mě a já kývl. ,,Smím vidět jak vypadáte bez ní prosím.'' řekl klidně a mě to celkem i uklidňovalo. A tak jsem si stáhl kapuci z hlavy.
On a mně nekoukal zhnuseně jak jsem čekal, ale s obdivem?
,,Nemáte se za co stydět Dereku, jizvy nedělají s člověka stvůru, jen ukazují co si člověk prožil. A vy jste zachránil. Nemusíte je zakrývat'' pronesl klidně. Jeho hlas mě kolébal. Byl skvělí, a dokázal mi zvednout náladu.
Chodil jsem k němu ob dva dny. Vážně jsme si rozuměli. Dokonce mi řekl jeho příběh a mě došlo že on je onen kluk. A to mě na tom fascinovalo. Že dokázal dělat psychologa a pomáhat slovy.
Jestli jsme se dali někdy do hromady je ale tajemství.
Nesuď knihu dle obalu, nesuď člověka dle jizev, ale suď jen pokud výš co dělá, či co prožil.
