"Why do you keep trying to hide under your mask? Even all the scars from your mistakes make up your constellation."
― BTS
Sebastian
Znali jsme se již od základní školy, byl jsi o dva roky starší pamatuješ? Na základce jsme se spolu bavili málo. Ty jsi byl mezi svými a já mezi svými. Byl jsi chytrý a vynikal jsi, učitelé tě chválili. Bylo to hrozné protože vždy když se nám něco nepovedlo říkali ,,Koukněte na Dana co dokázala a vy jste k ničemu'' ano přesně takhle nám to řekli. A takhle se to táhlo dokud si neodešel jinam, jelikož naše škola byla jen do 5 třídy. Pak jsem tě už neviděl, ty jsi chodil jinam a já pořád sem. Potkal jsem hodně nových lidí, ale cítil jsem se s nimi tak nepohodlně.
Pak přišel nástup na druhý ročník. Byl jsem trochu baculatý, ale nikdo se mi nesmál, tedy do té doby než jsem na chodbě nepotkal tebe s nějakým tvým kamarádem. Od té doby jste na mně pokřikovali, smáli se mi, ale naštěstí jste nikdy nezašli dál. Ale i občas se našli chvíle kdy jsme si spolu dokázali povídat i normálně. A to třeba při výletě do Vídně, tam to bylo s vámi skvělé, dokonce jsme se tak zakecali že jsme málem zapomněli vystoupit z metra.
Po nějakém čase jsem se ale začal cítit jinak. Něco mě k tobě táhlo, a tvoje urážky mě boleli. Nechápal jsem co se děje, ale při tvém úsměvu jsem se cítil lépe, a při tvé urážce mě vždy bodlo u srdce. Doma jsem ale radši nic neříkal, bůh ví co by si o mě mysleli. Přehouplo se to v rok, a to byl pro tebe poslední ročník, zase tě neuvidím, zase o tobě nebudu nic vědět. Začal jsem se pomalu uzavírat. Začal jsem být osamělejší a začal jsem psát povídky. Nikdo o tom nevěděl dokud mi jeden kluk ze třídy nesebral onen sešit. A co se sešitem stalo? Skončil roztrhaný v koši, neunesl jsem to že to někdo četl. Bylo to impulzivní a pak jsem si akorát nadával za svou hloupost, ale co jsem mohl dělat, už se to stalo.
Školu jsem pak dokončil v pohodě a dostal jsem se na střední kam jsem chtěl. Dojížděl jsem každé ráno, ale párkrát jsem tě potkal na nádraží ráno. Díky jedné holce která se s tebou bavila jsi vždy přišel k nám, ale to až když jsem byl ve druhém ročníku. Zjistil jsem že jsi přestoupil na Ekonomku ve městě kde mám střední. Takže jsme občas jezdili spolu. Byl jsem tak rád že tě můžu vídat. Ony pocity z doby na základce se vrátili. Já už v tu dobu věděl že jsem gay. Naši to přijali celkem v pohodě, ale co by se stalo kdyby jsi se o tom dozvěděl ty? Po dvou letech jsi přestal jezdit vlakem, já nechápal proč, ale pak jsem zjistil že už jsi na vysoké, kde musíš být na intru. Vlastně mi to nevadilo, jelikož se mi za tu dobu líbilo více kluků. Ale já jim nikdy.
Pak jsi ale začal kandidovat na starostu, napsal jsi mi jestli ti pomůžu, a já věděl že musím, pomáhal jsem ti, sháněl jsem ti pomoc, a věci na které se zapomíná. I přes to že jsi nevyhrál byl jsi v komisi. Od té doby jsme se spolu začali bavit více. Psal jsi mi, ptal se mě na školu, zajímal si se, a ve mně se to znovu probralo. Dokonce si mě pozval na tvé první zasedání, napsal jsem ti že nevím jestli přijdu, ale vlastně jsem věděl že tam musím být. Dokonce si mě pozval i na svou oslavu, ale tam nepůjdu to vím jistě.
Zasedání bylo dlouhé, a řešili se tam blbosti. Obec už snad neví kam dát peníze že dělají takové kraviny. Ale ty jsi za mnou i tak přišel a povídal jsi si pak se mnou. Jak to bude pokračovat dál? Nedávej mi naději!
Tenhle příběh je skutečný
