Jung Kook
Když jsem byl malí, děda Joon mi vždy vyprávěl o bozích slunce a měsíce. Teď když mám já svou rodinu, povídám i jim tento krásný ale smutný příběh.
,,Tati, tati pověz nám pohádku, křičel na mě můj malí syn Jimin. Byl tak roztomilí, nechápu jak tak šikovného chlapečka někdo mohl dát do dětského domova, jsem rád že jsme si ho s Taem adoptovali. Kráčel jsem tedy k němu do pokoje, s ním tam čekal i Tae který tuhle pohádku taky miloval.
,,A kterou by jste chtěli zlatíčka?'' zeptal jsem se i když jsem moc dobře věděl. ,,Ty přeci víš zlato'' přidal se k mému synovi i Tae.,,No samozřejmě.''
Příběh:
Tehdy ještě dávno, když lidé věřili v bohy, věřili že mají i lidská těla, a občas chodí i po zemi. Nikdo však neví jak vypadají. Nejdůležitějšími bohy byli bůh slunce a bůh měsíce. Podle lidí se tito dva bozi nenáviděli, proto spolu nevycházeli, ale situace byla jiná.
Suga (bůh měsíce)
Lidé si mysleli že nenávidím Hobiho (bůh slunce), ale ve skutečnosti to bylo jinak. Miloval jsem ho. Tak moc jsem ho miloval, že jsem kvůli němu každé svítání umíral, aby mohl na oblohu vejít on. Bylo to pro mě jako ztráta něčeho důležitého, kdykoli jsem zašel. Ale i lid potřebovali světlo slunce. Umíral jsem pro něj, vždy když potřeboval na oblohu, a ožíval vždy když jsem se na ni vracel zpět.
Bylo mi tak moc líto že on semi vyhýbal, ale miloval jsem ho. Vždy jsem ho potají pozoroval, a obdivoval. Vždy zářil, jen když mě potkal, bylo to jinak. Jako by vyhasínal. Bylo mi to tak líto, Ale co jsem mohl dělat. A tak jsem na něj prostě koukal z dálky.
Hobi (bůh slunce)
Tak moc jsem ho miloval, ale musel jsem se mu stranit. Jeho světlo mě oslepovalo, bylo to jako dívat se do něčeho co vás kdykoliv může zbavit zraku. Byl pro mě tak zářící že jsem se mu vyhýbal. Vždy když jsem to udělal viděl jsem jeho bolest ve tváři, ale co by na to řekli ostatní? Jsme bohové.
Dnes ale něco bylo jinak, slunce vyšplhalo na oblohu, ale měsíc tam zůstával. Musel jsem tedy vyhledat Sugu, abych mu řekl že je pro něj čas. Ale když jsem za ním přišel našel jsem ho v hrozném stavu. Jako by umíral. Položil jsem mu mou hřejivou ruku na tvář, která byla jako led. Jen pomalu otevřel oči a tiše zašeptal. ,,Co tu děláš?'' bylo mi ho tak líto. ,,Měsíc nezašel tak jsem se šel za tebou podívat. Co se děje??'' optal jsem se. ,,Už nemůžu umírat'' řekl plačtivě a já na něj jen překvapeně koukal. Nechápal jsem co tím myslí. ,,Jak jak to myslíš?''
,,Vždy zacházím a umírám, už je toho asi moc, a už asi potřebuji zemřít. Postarej se o měsíc, daruj ho někomu kdo ho bude ovládat?'' zašeptal tiše a pak se bohu slunce nadobro zavřeli oči.
Od té doby bůh slunce nenechal měsíc nikomu. Ráno vycházel se sluncem a večer s měsícem. Nevěřil nikomu na tolik jako jeho zesnulé lásce''
Konec příběhu
Došeptal jsem poslední slova, jelikož můj syn již pěkně chrupkal. Pak jsme se s Taem sebrali a šli do naší ložnice. Políbili jsme se a šli spolu do říše snů. ¨
Dneska kratší jelikož se stalo něco doma, a delší bych nezvládl. Moc se vám omlouvám.
Váš Seba
