두들겨 맞은 과거

18 1 0
                                    

Angličtina = normálně
Korejština = kurzíva
Sebastian
        ,,Kde jsi ty šmejde jeden? Jakto že není uklizeno?'' křičel na mě můj otec, jestli se mu tak tedy dá říkat.  Vlastní jednu z velkých nahrávacích společností v Americe. Nesnáší mě a já nesnáším jeho. Nejsem však ještě plnoletý. Mám ještě mladšího bratra, toho otec a matka milují snad nejvíc. Ke mě se chovají jako ke sluhovi, taky jím vlastně jsem. V naší velké vile skoro až zámečku, jsem jeden ze tří zaměstnanců.  Nevím proč se ke mě tak chovají, nikdy jsem to nechápal.  Ale nic jsem si nemohl dovolit. Jednou když jsem to zkusil, zbičoval mě.  Nevím proč to udělal, ale záda mě bolela snad měsíc. I tak jsem ale musel pracovat. Jediné co mě drželo nad vodou byla Jiho-korejská skupina BTS. Objevil jsem ji díky staršímu bratrovi, který měl jimi zdobený snad celí pokoj, a když jsem mu uklízel pokoj, prostě jsem si pustil písničky, a hráli tam oni. Tak moc se mi to líbilo že jsem je začal poslouchat ještě více. Ale nikdy se to nesmí dozvědět. 
           Jednou jsem zaslechl jak otec mluví s mím bratrem, že ho vezme sebou na Grammy, protože otec, je nominován na nějakou cenu. Tak moc jsem mu záviděl. Pak jsem ještě slyšel že má pro něj nějaké překvapení. Když domluvili rychle, ale potichu jsem odešel. 
Po pár minutách se rozrazili dveře od mého malého pokoje, a stál v nich můj otec. ,,Ty špíno máš 4 hodiny přichystat 7 pokojů rozumíš, budeme mít hosty.'' vykřikl po mě. Já se jen poklonil a odešel, dělat svou práci. 
       Po 2 hodinách odešel otec, bratr a i matka, a já jen dál pracival. Když jsem ml vše hotovo pustil jsem si televizi z předávání cen. Doufal jsem že BTS získají onu cenu ze které jsou nominováni, ale bohužel to se nestalo. Ale nevadí i tak jejich vystoupení bylo úžasné. 
Když se blížil čas kdy se měli vracet, rychle jsem vše po sobě na gauči klidil, a vrátil se do svého pokoje. Slyšel jsem nějaké hlasy z dolního salónku, ale bál jsem se i jen vyjít. Mám zakázáno vycházet, tak abych potkal hosty. A tak jsem jen čekal. Když už nebylo nic slyšet prostě jsem sešel dolů, a uklidil všechny kabáty, co tam nechali. Naštěstí věci si odnesli nejspíš sami, a nebo toho hosti moc nemají. Pak už jsem jen šel pomáhat do kuchyně. Kde jsem se potom i najedl. 
         Scházel jsem zrovna schody, abych se dostal do svého pokoje, když jsem do někoho narazil. Zvedl jsem pohled k oné osobě, a myslel jsem že mám vydiny. To není možný, co by tu dělali. Nic jsem neřekl, obešel ho a rozeběhl se ze schodů, nesmím s ním mluvit je-li to náš host. Zavřel jsem se ve svém pokoji a hned skočil na postel. Vážně tu jsou oni? Vážně tu jsou BTS? Ale co tu dělají? Běhalo mi hlavou. 
             YoonGi
              Grammy bylo velkolepé, i když mě to trochu unavilo, dokázal jsem se bavit. A i přes to že jsme nevyhráli nesmutnil jsem. Povede se nám to příště no ne. Pak nám náš manažer řekl že jsme pozvaní na pár dní k jednomu z nejznámějších producentů. Protože nás poprosil zda by jsme mohli hrát na jeho narizeninové oslavě. Ani jednomu se nechtělo, ale copak jsme mohli odmítnout, budou tam určitě i lidé z branže a proč nepotkat nové lidi. 
A tak nás vezlo auto přímo k nim domů. Jejich vila až skoro zámeček vypadal krásně, ale už jsem se tolik nedokázal soustředit, jelikož jsem byl vyčerpaný, po tomto náročném dni, tak jsem hned po večeři zamířil k mému pokoji, který nám ukázali ještě před večeří. Když jsem vycházel schody někdo do mě vrazil. Byl to celkem vysoký hubený kluk, jakmile se mi podíval do tváře vypadal překvapeně, poznal mě. Ale pak se sebral a utíkal ze schodů bůh ví kam. Došel jsem do pokoje, a padl do postele, ale před očima jsem měl stále obličej toho kluka. Dokonce i ve snu se mi zjevil. 
            Pořád jsem na něj myslel, zajímalo mě kdo to je. Byl jsem nad tím pořád zamyšlený, že jsem na společné snídani nedával pozor, a na někoho převrhl kávu co mi právě naléval. Když jsem se podíval kdo to je, zděsil jsem se. Byl to on, ale tentokrát jeho hruď byla politá horkou kávou. On však nehl ani brvou, žádné emoce, žádná bolest na něm nebyla znát.
 ,,Dávej pozor ty nešiko, co by se stalo kdyby se to vylilo na YoonGiho.'' křikl na něj ten kluk. ,,Omlouvám se.'' řekl onen kluk jen a trochu se poklonil. Počkat poklonil, to ještě někdo dělá? Pomyslel jsem si.  Pak už onen kluk zmizel. Po snídani, jsme měli mít zkoušku, ale já ještě chvíli počkal, protože jejich rodina ještě neodešla, ale zůstali v jídelně. Zajímalo mě co se bude dít, a tak jsem poslouchal za dveřmi. Po chvíli jsem uslyšel řev. ,,Co si myslíš ty špíno, podívej se co jsi udělal. Jsi kničemu.'' řval ten chlap, uslyšel jsem jak něco plesklo. Sakra to mu vážně vlepil facku. Tohle ne. 
            Vletěl jsem dovnitř, nepřemýšlel jsem co dělám. Zatáhl jsem si ho za sebe. ,,YoonGi co tu děláte, máte cvičit.'' řekl trochu překvapeně. ,,Procházel  jsem a uslyšel řev a potom ránu. Proč jste ho praštil?'' prsknu po něm. ,,Je to jen výchovné, staráme se  o něj, ale on pořád něco pokazí. Nebojte Gi, neublížíme mu více.'' řekla žena vyrovnaně. Já se na ní jen nedůvěřivě podíval. A pak ho začal táhnout pryč odsud. ,,To jste neměl dělat, nedopadne to dobře.'' řekl ten kluk rostřeseně a pak utekl. Jak špatně? ,,Kluci potkal jsem tu jednoho, kluka, ten co na sebe vylil to kafe.'' řekl jsem jim a oni mi začali věnovat pozornost. ,,No a po snídani, jsem slyšel jak po něm řve a vrazil mu facku. A tak jsem ho odtáhl od nich.'' řekl jsem jim. ,,Víš že si mu tim mohl ještě více zavařit.'' řekl NamJoon. ,,No jo nepřemýšlel jsem, ale proč ho praštil.'' řekl jsem. Kluci se tomu dál nevěnovali, ale já na to dál myslel sakra.
           Byla noc. Uslyšel jsem křik, bolestný křik. Rychle jsem se zvedl z postele, a utíkal za tím křikem. Za mnou byli dokonce i kluci. Když jsme zastavili před dveřmi podívali jsme se na sebe. Jakmile se ozval další křik vtrhli jsme dovnitř. To co jsem viděl mě vyděsilo. Onen kluk byl připotaný, a ten muž ho bičoval. Co to sakra dělá. Rychle jsem tam s klukama vběhl. Kluci se postarali o onho muže a já odpoutal toho klka, který mi bezvládně spadl do náruče. Zavolali jsme sanitku. 
      Jak jsme zjistili jmenuje se Sebastian a je to starší syn té rodiny. Ta však za to půjde do vězení. Za pár měsíců mu má být 21 což zanemná plnoletost v Americe, ale já ho tu nechtěl nechat a tak jsem ho adoptoval, pro jeho lepší budoucnost. Odvezli jsme ho do Koree kde jsme do teď.


OneShoot 2Where stories live. Discover now