Bylo mi 11, to si řeknete že jsem ještě malí kluk. Ale přišel jsem si jakoby na mě padla tíha kterou neznají ani dospělí. Nezájem rodiny, nezájem okolí, jen samota a tichý šepot uvnitř mé hlavy co opakoval jen slova: ,,Jsi tu navíc, nikdo tě tu nechce.'' Uzavíral jsem se do svého pokoje, přišlo mi to však že hlasy jsou hlasitější. Myslím že to nebyla deprese, neměl jsem potřebu si ublížit, jen jsem chtěl zmizet. Už kolem sebe nikoho nemít, utišit hlasy v mé hlavě. A tak jsem vylezl na skálu co máme kousek od baráku. Byl tam krásný výhled, nahoře na písku se mi smekla noha, a já spadl, naštěstí ne nějak vážně kromě rozedřeného kolena mi nic nebylo. Ale na hoře mi přišlo jakoby vše na chvíli utichlo. Jenže nemohl jsem tam zůstat navždy, a tak zase sejít domů a vše začít na novo. Škola se slovní šikanou, posměšky, jediné co mi pomáhalo bylo psaní, ale v ten den se vše zvrtlo. Našli sešit, našli četli a roztrhali. Nedělal jsem s tím nic, co bych zmohl řvát by se nevyplatilo, slzy byli k ničemu. Neměl jsem nikoho, nikoho kdo by poslouchal, nikoho kdo by mě slyšel. To bylo poprvé co jsem si chtěl vzít život, za pomcí prášků, ale nejspíš jich bylo málo, nebo nevím, vneocnici mi nic moc neřekli, musel jsem mluvit s psychologem, ale ten vyhodnotil že mi nic není.
Pamatuji si jako by to bylo včera, jeli jsme na chatu. Nenáviděl jsem to tam, hezké vzpomínky vybledli a ztratili se s lidmi. Tam to bylo po druhé co jsem se pokusil o sebevraždu, mělo to být nožem. ale vy jste mě zachránili. Někomu zvonil telefon, s vaší písní jako vyzvánění. Bylo to poprvé co jsem slyšel vaše hlasy. Zněly čistě, ladily k sobě i přes to že jsem vám nerozuměl, bylo to poprvé a naposledy, od té doby co jsem se chtěla zabít. Snažil jsem se o vás dozvědět co nejvíce, stal jsem se vaším fanouškem.
Jen díky vám, říká se že přátelství je něco co se nepřeruší. Mě se zatím všechny přerušili. Až na vaše, možná nejsme přátelé v reálu, ale díky vám mě opustily hlasy, šikany jsem si nevšímal, a vše se zlepšilo, mohl jsem o vás číst na internetu, poslouchat vás, smát se s vámi na internetu.
Díky vám jsem mohl patřit do rodiny se jménem ARMY, nemusel jsem být sám, i když v mém okolí vás spíše uráželi. Já vás poslouchal.
Možná nejsme přátelé, ale pomohli jste mi než kdokoliv jiný a za to jsem vám vděčná víc než dost. Proto myslím že i když to není normální přátelství, trvá do teď. V tu dobu jste mi pomohli v mé největší nouzi a proto na vás sedí toto přísloví V nouzi poznáš přítele. Děkuji
Doufám že toto ,,přátelství'' a ,,rodina'' potrvá hodně dlouho. Slíbili jsme si že budeme pokračovat dlouho. Taky jsem slíbil že počkám a to hodlám dodržet.
Tento příběh vznikl z úkolu na jeden z předmětů na Vysoké škole, snad nevadí že je tak krátký a takový jaký je. Myslím že je hodně ARMY co si prožila něco podobného, není za co se stydět, spíše zdílet a nechat si pomoci v jakémkoliv problému. Děkuji za skvělou rodinu ARMY, děkuji za naše anděly, naše internetové přátele BTS.
Váš Bast💜💜
