미친 왕의 죽음

7 2 0
                                    

              YoonGi
           Náš král, mé dvojče byl šílený, nebyl zlí, prostě jen šílený. Věděl jsem že musím utéci, protože chce moc, a já byl o pár minut starší. Nechal by mě zabít, a na to mám až moc rád svůj život. Sebral jsem se a utekl. Byl jsem ještě dítě, bylo mi teprve 12. Cestoval jsem celkem dlouho. Až jsem dorazil do jednoho malého tábora, daleko od hlavního města. Starali se o mě, vychovali mě a po zjištění mé podoby a mého příběhu mě po dosáhnutí 18 let jmenovali svím králem. Byli jsme malí tábor, ale nikdo se nechtělvdzát. Plánovali jsme co by jsme mohli udělat, ale nebyo nás tolik. Museli jsme sehnat lidi.
           August D (ano tady využiji toto pojmenování)
          Ten zmetek zdrhl, co když ho napadne usilovat o trůn, to nesmím dovolit. Nesmím přijít o moc, a tak každého kdo se o něm jen zmínil jsem nechal zabít. Nikdo o něm nesmí nic vědět, a ani se dozvědět. A tak jsem ho nechal hledat. Vždy ale neúspěšně, sakra. Tak moc mě to sralo, já jsem král a nikdo jiný. 
           JungKook
            Utekl jsem, vážně jsem volný. Dokázal jsemutéci z královského vězení. Jen ty pitomé ostatné dráty jsem nemohl sundat, bolelo to, ale byl jsem volný. Musel jsem utéci, utíkal jsem dlouho, a jen vždy na pár hodin jsem si zdříml, pak jsem zase pokračoval. Nemohl jsem se zastavit, nemohl jsm se nechat zase chytit, musel jsem najít YoonGiho, právoplatného nástupce trůnu. Tohohle šíleného krále může zabít jen on. To on má na to jediný právo, protože jemu trůn patří.
Už jsem běžel moc dlouho, nemůžu dál. Klesl jsem na zem a zůstal tak vyčerpáním ležet. Nemohl jsem dál pokračovat byl jsem moc unavený a tak jsem i usnul. Probudil jsem se v dřevěné boudě, na rukách jsem již neměl oni pouta, byla tma a všude plál oheň. Neřešil jsem to a radši jsem znovu usnul. 
            YoonGi
            Když jsem toho kluka viděl ležet na té zemi, hned jsem si ho vyzvedl do náruče, ale byl na mě těžký, a tak jsem si zavolal lidi na pomoc. Ty ho odnesli do jedné z chatek v táboře a nechali ho ležet. Přišel jsem k němu a podíval jsem na něj. Vypadal mladě, a dosti strhaně, bůh ví jak dlouho musel běžet. Pak jsem se podíval na jeho ruce, kde byla krev, kvůli ostatným drátům, které měl obtočené kolem rukou jako pouta. Musíme mu je sundět, a tak jsem zavolal kováře a poprosil ho o to, po sundání jsme mu ruce ošetřili a nechali ho dále spát. 
Když jsem ho ráno šel zkontrolovat byl vzhůru. Vyděšeně se na mě podíval, vypadal že panikaří. ,,Klid, jsi v bezpečí, nikdo ti neublíží.'' řekl jsem mu, ale asi to moc nepomohlo. ,,Jsem YoonGi, a vážně jsi v bezpečí.'' řekl jsem mu. On jen vykulil oči a z očí mu začali téci slzy. ,,Ššš copak se děje?''optal jsem se ho jemně. ,,Ty ty jsi skutečný a já jsem tě našel.'' řekl jsem. Jen jsem s úsměvem kývl. 
         JungKook jak jsem později zjistil se tu začal zabydlovat, začali jsme ho i trénovat, jelikož chtěl pomáhat a umět se bránit. Začal zde pracovat jako kuchař. Pak tu máme ještě NamJoona jelikož je nešika dali jsme mu hlavně na starost zvířata. To mu šlo. A pak ještě Hoseok říkáme mu Hobi. Je to hlavní trenér, jelikož je pohybově nadaný. Ale pomáhá mu i Jimin jelikož má na pohyb taky celkem talent, a tito dva si dost sedli. Takže jsou skvělí tým. 
            Tae
          Já a moje sestra jsme utíkali, utíkali jsme už dlouho, a oba jsme byli dosti unavení. Ale nesměli jsme to vzdát. Vojáci zabyli rodiče přímo před našima očima, jen mi dva jsme stihli utéci. A já se o ní musím postarat. Ale jsme na útěku a nic nemáme. Jak se o ni tedy můžu postarat. Ale myslím že to chápala, věděla že musíme jen utíkat. 
Bylo to tak těžké, neměli jsme vodu, neměli jsme pití, ale museli jsme pokračovat nesmíme to vzdát, musíme najít útočiště které nás schová a pomůže nám přežít. ,,Nesmíme to vzdát dobře. Určitě něco najdeme.'' řekl jem jí a setřel slzičky z jejich tváří. Pak jsme pokračovali dál. 
Šli jsme dlouho, ale došli jsme až k nějakému táboru. Přišli jsme k vratům a já na ně zabušil. Otevřel je nízký muž. ,,Potřebujeme, potřebujeme pomoc prosím.'' řekl jsem. On se na mě jen usmál a pustil nás dovnitř. ,,Jsem YoonGi a vy?'' optal se nás. ,,TaeHyung a Rina.'' řekl jsem. ,,Musíte být unavení. Támhle ta chatka je volná běžte e vyspat.'' řekl a ukázal na jednu chatku. Mys jsme se uklonili a šli do oné chatky. Tam jsme se natáhli a mohli jsme se vyspat. Usnuli jsme hned. 
 Ráno jsem vstal z postele a vyšel jsem z chatky. ,,Kdo jsi?'' vykřikl po mě někdo. Hned jsem se za hlasem otočil. Byl tam vysoký celkem namakaný kluk, ale nejspíš byl mladší. ,,TaeHyung. Včera jsem sem přišel s mou sestrou pustil nás sem YoonGi.'' řekl jsem a on jen chápavě přikývl. ,,Jsem JungKook.'' řekl. Jen jsem se usmál a vrátil se do chatky, Rina už byla vzhůru. Chytl jsem jí za ruku a šli jsme ven. Hledali jsme nejspíš jídelnu. Potkali jsme JungKooka a tak jsem se rozhodl zeptat. ,,JungKooku kde je tady jídelna, už dlouho jsme nic nejedli.'',,Pojďte za mnou.'' řekl a vedl nás do jídelny. Posadil  se i s námi a čekali jsme na jídlo. Pak jsme se najedli. ,,Budeš se mnou cvičit Tae, potřebujeme každou sílu. Rina může být s dalšími dětmi ano.'' řekl a já jen na souhlas kývl. A tak jsme začali spolu trénovat.
              YoonGi
          Tae se rychle zapojil, a myslím že JungKookovi se dosti líbil. Bylo to na něm vidět hned. Jsem za něj rád zaslouží si někoho milovat. 
        Jin
           Byl jsem poslední kdo po této válce přežil. Všichni byi mrtví a král odjel, nevěděli že žiji. Když už nic nebylo slyšet zvedl jsem se. Holubice, která přiletěla jako nějaký posel slétla ke mě. Pohladil jsem jí po bílém peří, které jsem lehce pošpinil krví. Pak najednou vzlétla a jakoby mě někam vedla. Následoval jsem ji tedy. A vážně dovedla mě do nějakého tábora. Už jsem však nemohl zranění bolela a já se tak zhroutil před vchodem do tábora. 
           NamJoon
           Viděl jsem jak před táborem někdo omdlel. Rychle jsem se k němu rozeběhl. Byl to krásný mladík, avšak krvavé čáry na jeho oblečení mě vyděsilo. Rychle jsem ho vzal do náruče a odnes ho k našemu lékaři. Ten se k němu hned vrhl. Zašil jeho rány, a dal mu nějaký lék. Nechtěl jsem onoho mladíka opustit a tak jsemu něj zůstal sedět. 
Probudil se až dalšího dne. Byl zmatený, a tak jsem se ho snažil uklidnit. ,,je to v pořádku jsi v bezpečí ano.'' utěšoval jsem ho. ,,kdo kdo jsi?'' optal se mě. ,,Jmenuji se NamJoon jsi v táboře YoonGiho.'' řekl jsem a on na mě vykulil oči. ,,Králova ztraceného bratra?'' optal se a já jen pokýval. 
            YoonGi
          Když mi NamJoon řekl o Jinovi. Překvapilo mě to. Byl přeživší jedné bitvy, kterou vyvolal můj bratr. Bylo mi ho tak líto. O to více musíme uskutečnit plán jeho zabití. Je na čase, ho sesadit. 
A jak si YoonGi pomyslel udělalo se. Všichni vytrénovaní šli s ním. Chtěli mu pomoci, ale věděli že ke králi bude muset sám, a oni mu pomůžou jen udělat cestu. Všichni šli do toho dobrovolně, nikoho nenutil. 
Dostali se do hlavního města. YoonGi až do paláce. Kde byl jeho bratr. ,,Zdravím bratře.'' řekl jen. ,,Hah nejsi můj bratr, přišel si si pro smrt dobrovolně.'' rozesmál se August D. V tom ho chytlo pár mužů. Ale on se dokázal vykroutit. Vytáhl pistoli a namířil ji na krále. Nakonec vystřelil. Král byl sesazen. 
                YoonGi byl jmenován králem, a jeho lid se měl již dobře. Nikdo netrpěl, všichni měli všeho dostatek a nikdo nikam nemusel utíkat.  Jeho přátelé NamJoon a Jin kteří utvořili pár, JungKook a Tae též utvořili pár a spolu se starali o Rinu a Jimin s Hoseokem ti mu bylinejblíže. Všechny nechal bydlet v paláci. Nakonec i YoonGi našel svou lásku, možná každý by si řekl že s Hoseokem a Jiminem ale ne byla to mladá žena, kterou miloval a terá mu dala milované dvě děti holčičku a kluka. Ale při porodu bohužel zemřela. A tak už nikdy nemiloval. Kluci mu pomáhali s dětmi a s vládnutím, a všichni se měli spolu dobře. Stejně jako jejich lid. 

OneShoot 2Where stories live. Discover now