Silent tears hold the loudest pain - Min YoonGi
JungKook
Minulost
V dětství mě hodně bavily bojové sporty a tak jsem hodně cvičil. Bavilo mě to, trénoval jsem každý den. Rodiče se občas o mě i báli, ale podporovali mě. Mé dětství bylo plné modřin, zlomenin, ale mě to nevadilo, zlepšoval jsem se, a bylo to vidět. Ale nikdy jsem to nechtěl dělat sportovně. Nevěděl jsem co bych dělala, a tak když jsem dospěl, šel jsem na vojnu. Dokonce jsem i přetáhl povinou službu, chyběla mi rodina to ano, ale kdybych se vrátil, nevěděl bych co mám dělat. A tak jsem na vojně zůstal pět let, až do oné mise.
Nevím přesně co se tehdy dělo, ale vím že má jednotka byla v nějaké opuštěné vesnici, a vybuchla tam bomba. Dva zemřeli, ostatní byli zraněni, a já měl rozdrcenou nohu. Bylo to nejhorší co se mohlo stát. Hned jsme byli přepraveni do nemocnice. Co jsem pochopil byl jsem v tomhle ohledu na tom nejhůře. Rozdrcená noha trvá zpravit nejdéle. Ale povedlo se. Potom jsem rok musel docházet na rehabilitace. Ale věděl jsem že i kdybych chtěl, zpátky k armádě by mě nevzali. A tak jsem hledal co bych se svými zkušenostmi mohl dělat. A narazil jsem na práci bodyguarda. Hned jsem zašel do oné společnosti, a vše jsme pořešili, a já odcházel jako zaměstnanec.
Konec Minulosti
Pracuji jako bodyguard Kim TaeHyunga (mám rád Taeho ale nevěděla jsem koho použít). Je to hrozný člověk, namyšlený a nepříjemný. Nikdy jsem mu nic neudělal a i tak se ke mně chová jako k odpadu. Nechápal jsem jeho chování. Často po mě i křičel, nechápal snad že ho mám jen hlídat, a né mu dělat sluhu, asi ne. Ale pokud jsem nechtěl o tuto práci přijít, nemohl jsem nic říci. Nebyl den co by na mě nekřičel, a já to pomalu přestával zvládat. Doma jsem byl sám, a tak jsem se nebál pustit slzy zoufalosti. On byl horší jak armáda, byl horší než kde kdo, a to to byla jen namyšlená hvězda. To jsou hvězdy takové.
Dnes bylo nějaké předávání cen, kam jsem s TaeHyungem musel. Nechtělo se mi, ale jsem bodyguard no. Nejdřív jsem ho musel z auta dovést na červený koberec, kde se fotil, a dělal rozhovory, pak jsem ho odvedl do jeho šatny. ,,Nikoho sem nepouštěj ty budižkničemu.'' řekl nepříjemně, a vyrazil mě za dveře. Já si tedy jen stoupl před dveře, a dával pozor. Když v tom si to ke mě kráčel celkem nízký klučina. Na to jak byl malí vypadal naštvaně. ,,Tohle je šatna Kim TaeHyunga že'' zeptal se a já jen kývl. ,,Pust mě za ním.'' já jen na nesouhlas kývl. ,,Pustímš mě teď za ním jinak budou problémy.'' řekl znovu a já jen na nesouhlas zastoupil dveře. ,,Jsem jeho přítel tak mě tam pust.'' vyprskl, a já tedy uhnul, byl hroznej. ,,Pak jsem po chvíli za ním vešel, a koukal na to jak na něj ten mrňous řve. Po chvíli odešel ten maličký ven. TaeHyung mě vystrkal ze dveří, a na chodbě předevšemi na mě začal řvát. ,,Co si o sobě myslíš ty neschopný břídile, říkal jsem nikoho sem nepouštěj, a ty si ho sem jen tak pustíš. Jsi k ničemu, nechápu jak tě mohli vůbec vzít. Jsi jen odpad.'' řekl a vlepil mi facku, díky jeho prstýnkům mě i řízl do tváře. Pak zalezl dovnitř. Když jsem se rozhlédl všichni na mě zírali. Nechtěl jsem tam stát a tak jsem šel na záchody, ošetřit si tu tvář.
Stál jsem u zrcadla, když v tom někdo vešel. Byl to celkem vysoký muž/kluk. Byl pohledný. Neviděl jsem mu však úplně do tváře. Ale to se hned napravilo, když ji ke mně zvedl. ,,Jsi v pořádku, TaeHyung je blbec'' pronesl hluboký hlasem, který byl pro mé uši jako orchestr. Jen jsem na něj zíral a neměl jsem se ke slovu. On se jen uchechtl a přiblížil se ke mě. Sáhl mi na tvář, něco mina ní nalepil, jak jsem později zjistil přelepil mi onu ranku. Byl tak milí. No jak to tak vypadá přišel jsem o práci, a tak se podívám alespoň na předávání. Bylo tu tolik hvězd, tolik skupin. Vyhlašovali cenu rapera roku. A já v jednom z nominovaných poznal onoho ze záchodů. Takže Rap Monster. Zajímavá přezdívka. Musel jsem se usmát. Když vystoupil na pódiu a začal jeho řeč, zaposlouchal jsem se do jeho krásného hlasu.
Po týdnu
Jak jsem si myslel TaeHyung mě vyhodil, ale to je jedno. Po týdnu mi ale šéf oznámil že si mě objednal někdo jiný. A že se mám dostavit na danou adresu, kde bude čekat. A tak jsem i udělal, dostavil jsem se tam, a když jsem ho spatřil, myslel jsem si že sním. Byl to on. ,,Zdravím pane.'' pronesl jsem slušně. ,,Nemusíš mi říkat pane jsem NamJoon.'' pronesl příjemným hlasem. ,,JungKook'' řekl jsem na oplátku.
NamJoon byl jiný. Byl milí, choval se ke mě slušně a uctivě. Dokonce chtěl o mě něco vědět. I když toho moc nebylo řekl jsem mu vše. Říkal že je to obdivuhodný příběh. Že jsem statečný, že on by to asi nedokázal. Ale on je lepší zase v jiných věcech. A tak jsem našel skvělou práci. I přes to co se stalo na začátku. NamJoon byl skvělí, rozuměli jsme si.
