ChangBin
Dnes byl den před Vánocemi. Neměl jsem s kým trávit vánoční svátky. Chtěl bych mít někoho, ale není. Rodiče mě nemají rádi, a jinou rodinu nemám. Přátelé odjeli za rodinou, a žádného přítele jsem neměl. Procházel jsem se zasněženým Seoulem a koukám po obchodech. Když vidím rodiny sedící v kavárnách zteče mi po tváři slza. Jak rád bych něco takového zažil. Pocítil to teplo rodiny.
Nedával jsem pozor na cestu a do někoho vrazil. Ten někdo mě polil kafem. Měl jsem chuť po něm začít křičet. Ale když jsem se podíval do té roztomilé tváře nemohl jsem. ,,Omlouvám se'' vykoktá ze sebe, já se jen na něj usměji. ,,Co kdybych tě pozval na kafe, když už jsem tě jím polil. '' řekl a já tedy jen kývl.
Vydali jsme se na kafe. Bylo mi s ním příjemně. Měli jsme si o čem povídat, řeč nestála a smích neustával. Někteří na mě i divně koukali jak jsme se smáli. Nechtěl jsem aby odešel a tak jsem ho pozval k sobě. O souhlasil. Povídali jsme si dlouho, až mi usnul na klíně. Byl tak roztomilí.
Druhý den když se probudil, stále ležel v mém klíně. Usmál jsem se na něj, a pohladil ho po tváři. On se mi k ruce přitiskl. Hladil jsem ho tedy dál po tváři. Až se probudil. ,,DObré ráno'' řekl jsem a usmál se na mě. A on na mě. ,,Neměl by jsi jít domů. Dnes jsou Vánoce?'' optal jsem se ho. ,,Víš doma to není lepší než u tebe. Co kdybych tu zůstal'' řekl a já na něj překvapeně civěl. Pak jsem jen kývl. Tyhle Vánoce byli jedny z nejlepších. Snad osud nás dal dohromady.
Krátký, není mi moc dobře snad nevadí.
